Aksál

Zase jeden z malých zapomenutých klenotů českých inscenací. Můžeme ho chápat jako příběh tří konkrétních lidí anebo také jako obraz, kdy se Abrhámova postava stává zrcadlem, odrážejícím Eminy zapomenuté sny a přání s krutou a bolestnou intenzitou. V takovou chvíli se příběh stává nepříjemně povědomým, protože každý z nás taková zrcadla (ať už v podobě lidí nebo čehokoli jiného) ve svém životě občas potkal a potkává…a bude potkávat. Jen s tím koncem se mi nějak nechce srovnat. Znamená to snad něco v tom smyslu, jak zpívá Cave „all beauty must die?“ (20.10.2011)

Vynikající!!! Na ploše 30 minut se odehraje takové drama, jež není schopen přinést leckterý celovečerní film. Uhrančivý Josef Abrhám je s to trefně mířenými otázkami zpřevrátit okouzlující neznémé ženě (Marie Drahokoupilová) celý její dosavadní život, rozmetat vniveč vše, čím se po dobu svého dvanáctiletého manželství obelhávala a postavit ji před holou, ničím nepřikrášlovanou skutečnost. A ona procitá, prohlédne, uvěří a rozetíná onen gordický uzel svého bytí... Aksál... Když vtom nádherně vygradované drama padá (zejména pro zcela psychicky zdevastovanu ženu) do "nečekaných" prozaických nížin. Velkolepé... Podmanivá hudba Luboše Fišera pocitově dokresluje atmosféru celého snímku a posouvá jej v hodnocení do nadoblačných sfér... Ano, vskutku ani jinak nelze! (09.05.2010)

Jak (různě) lze toto dílo pojímat, dokumentují komentáře PollyJean, Aelity a Vančury. Já se omezím jen na adoraci. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl tak skvostnou televizní inscenaci (natož původní), jako je Aksál. Při počátečním rozhovoru dvou párů jsem si myslel, že mám Kohouta (autora scénáře) přečteného: že poté, co se prostřednictvím 7 zabitých vypořádal s vlastní minulostí, hledí nyní už k zářné emigrantské budoucnosti. Ale jakkoli i zde by bylo lze usvědčovat autorský osobní mindrák, šlo by o nesmírně ochuzující optiku. Aksál je velmi dobře (až brilantně) napsaná, nadto precisně zdramatizovaná, překrásně situovaná a nasnímaná, úžasně sehraná povídka. Neuvěřitelně přesně dimenzovaná a natlakovaná. Pouhá půlhodina jejího trvání stačí, aby se zakymácel život (jak tady někdo píše: 30 minut rozhovoru stačí na to, aby se zhroutilo neotřesitelných 12 let). Kde se místy zdá být napsaný dialog příliš návodný či příliš spěchající, dojem okamžitě přechází do polohy generální metafory. Vcelku ovšem stačí brát ho doslova, což je zásluha práce režiséra a jeho štábu, jakož i herců. Solidní Adamíra nemůže být nezmíněn, samozřejmě ale mám na mysli dokonalou Drahokoupilovou (herečka, kterou prakticky neznám) a Abrháma, nekompromisního a svůdného jak apoštol (už vyzrálého, ale ještě nezajetého ve své pohodlné klasické filmové poloze). Prostá dialogická televizní inscenace, při jejímž sledování mě jako diváka zároveň strhával obsah i plnil nadšením každý formální detail a projev (včetně např. zámlk mezi slovy, o obrazech nemluvě). A jelikož jsem naštěstí méně bystrý než mnozí komentující, neminul mě ani monumentální závěr. (21.07.2014)

Na první pohled krátká povídka, při zevrubnějším prozkoumání však mám pocit, že se tvůrci dokázali obsahově dotknout všeho, co je pro lidský život klíčové.. A ač se to zdá neuvěřitelné, skutečnost je taková, že pouhé dvě otázky mohou jednu přivést na životní křižovatku.. Plus výborná Maruška Drahokoupilová, krásná žena s milým úsměvem a příjemným hlasem.. (28.02.2018)

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)