Přichází Satan!

K čemu v takhle sváteční den napsat komentář než k nejlepšímu hororu co jsem kdy viděl? The Omen je nejnádhernější a nejsymfotičtější spojení obrazu a hudby co jsem kdy viděl. Tucotvý horor jenom s rozdílem, že si zde na živobytí vydělával Gragory Peck. Ale ty chorály jej povyšují někam do výšin. Na piedestál OSTeček. Vždyť i tohle píšu s podkresem Ave Satani a jak to jde najednou docela těžce. Zaposloucháte se a klidně vám přijde, že dneska už by Armagedon mohl nastat. Ale s Jerrym by to tak pěkně uteklo. Jako se někdo po Čelistech už nikdy nevykoupe v moři, já zase neprojdu kolem sklenářů bez záblesku na pana fotografa a jeho tabuli skla. Ačkoliv jsme se mnohem brutálnějších a povedenějších vraždiček dočkali až ve dvojce, The Omen je originál. Opravdu se spíše bojím u opičího útoku nebo dokonalého finále než u bestiálních krváků. Tohle dusno mi dělá líp než podřezané mrtvoly v detailním záběru. Dotek Medusy a Omen. Lepší mrazivo není. Exorcistu jsem ještě neviděl ale nemyslím, že masturbace s krucifixem mě vyděsí víc než odkrytí hrobů na zapomenutém hřbitově... (06.06.2006)

Satanská tématika ve filmovém horroru má svou nesvatou trojici: Exorcistu, kterého tady v původní kinoverzi vidělo maximálně tak 5% uživatelů, Prince of Darkness, kterého tady pochopilo tak 5% uživatelů a právě The Omen. Počátkem 90. let, kdy naše biografy rychle doháněly resty alespoň z posledních dvou dekád, jsem měl tu čest vidět tenhle film 3x v kině. Jaké to bylo? Jako když jdete na legendu a pak s úžasem zjišťujete, že pověsti nelhaly. Dokonalé! A takové je to dodnes. Stejně jako ten první jmenovaný film, který tady v jeho skutečné podobě zná jen hrstka vyvolených (a ne, ani "theatrical version" z blu-ray jí není) nebo ten druhý, jehož kvality ocení přibližně stejná hrstka. William Friedkin, Richard Donner a John Carpenter odvedli vynikající práci. Říkal někdo, že Rosemary má děťátko? Tak to už raději El Dia de la Bestia (1995) nebo Devil (2010). (10.06.2024)

Nikdy by mi nenapadlo, ze reziser vsetkych SMRTONOSNYCH ZBRANI (1987) alebo westernovej komedii MAVERICK (1994) s Melom Gibsonom natocil v minulosti aj takyto temny snimok, ale to dokazuje aj talent rezisera, ktory mimochodom s tvorcami mal pocas natacania neuveritelne mnozstvo nestasti, akoby bol uz len tento namet filmu prekliaty, alebo to bola vsetko len zhoda nahod, treba si precitat zaujimavosti. Pamätam si na tento horor este zo zaciatku 90-tych rokov, mal som to stastie vidiet to v kine. Najviac ako fanusikovi poriadnych hororov sa mi pacilo natocenie odseknutej hlavy, avsak dnes som sa dival na tento horor aj trosku z ineho pohladu, teda vdaka skvelej hororovej hudbe Jerryho Goldsmitha bol dost napinavy a hlavne v druhej polovici filmu si udrzal dokonalu temnu atmosferu, na rok 1976 to musel byt hit. _________ Gregory Peck - (Robert Thorn) +++ Lee Remick - (Katherine Thorn) +++ David Warner - (Keith Jennings) +++ Billie Whitelaw - (Opatrovateľka pani Baylocková) +++ Harvey Stephens - (Damien Thorn) +++ Patrick Troughton - (Otec Brennan) +++ Martin Benson - (Otec Spiletto) +++ Robert Rietty - (Monk) +++ Tommy Duggan - (Kňaz) +++ (09.04.2011)

Takhle nějak si představuji kvalitní horor. Žádné zbytečné potoky krve, ale pořádná atmosféra a slušná porce napětí. Ve filmu je několik scén, které se vryjí do paměti (např. projížďka v zoo mezi paviány, napadení rotvajlery na hřbitově atd.). V hlavních rolích jako tradičně skvělý Gregory Peck a také Lee Remick (Dotek Medusy). Vše za hudebního doprovodu Jerryho Goldsmithe, který stvořil svůj další povedený soundtrack (ovšem ne nejlepší). Prostě - výborná záležitost. P.S. Pokud je pravda, co se píše v zajímavostech, tak je to dost silná káva... (18.02.2013)

Zručně napsaný děj, ve kterém jsou velmi efektní formou objasněny základní pojmy satanismu, neztratil ani po letech nic ze své chytlavosti. Gradace napětí stoupá s téměř „schodovitou“ přesností a spěje až ke konci, na němž by se měla závěrečná patnáctiminutovka vyučovat, protože já sám jsem chvílemi zapomínal dýchat. Zajímavá výprava ve stylu chladných velkolepých budov, které skýtá jak samotný dům velvyslance, tak i mnoho kostelů, po kterých se prochází nejistě pátrající Gregory Peck, kterého je radost sledovat a spolu s ním si prožívat téměř až nezdravé emoční vypětí, ke kterému nemalou měrou přispěla i hudba Jerryho Goldsmithe. Dle mého je Omen nejzdařilejší kousek svého subžánru. Přesto dávám „jenom“ čtyři hvězdičky, protože horory se satanskou tematikou mi nikdy řádně nepřirostli k srdci. (29.09.2005)