Noc

Noc je druhým dílem tetralogie citů Michelangela Antonioniho a volně navazuje na první film Dobrodružství. Antonioni zde dosáhl vrcholu své tvůrčí poetiky, jež klade důraz na pomalé tempo a namísto příběhu či dokonce akce se obrací do niter svých hrdinů, které naprosto stěžejně ztvárnili Marcello Mastroianni a Jeanne Moreau. V kontextu "děje" nesoudržná, ale herecky fenomenální dvojice jde v tomto snímku za hranice běžných očekávání spojených s jejich hereckým uměním (např. Mastroianni jako milovník). Antonioni omezil zachycení časoprostoru na necelých 24 hodin filmového času, čímž nechává prostor pouze citovému, tj. vnitřnímu jednání postav, které není omezeno žádným narativním rámcem. Noc je strhující mistrovské dílo o vyčpělosti lásky v partnerském vztahu, neumění komunikace i skrytých touhách v duších jednotlivců. (12.10.2023)

"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. (26.11.2012)

Stejně jako miluju Felliniho La dolce vita, miluju i tenhle blízce příbuzný Antonioniho existenciální majstrštyk. Skvostnou práci odvádí kameraman, ale jeho nejcennější devizou jsou myslím herci - neumím si v něm představit jiný natož lepší herecký pár, než duo Jeanne Moreau a Marcello Mastroianni. Oba dva jako kdyby se pro svoje role narodili. Miluju záběry, ve kterých mlčenlivá sfinga Lidia zvědavě i znuděně bloumá ulicemi i snobským večírkem, bezcílně, odtažitě, jen jako nezaujatá pozorovatelka životů jiných lidí. Miluju scénu, ve které Giovanni s Lidií "rozervou na cucky" Valerii (Monica Vitti). A miluju samotný konec filmu s četbou milostného psaní... "Kdo psal ten dopis?" "Ty." Silná scéna, asi nejsilnější, kterou od Antonioniho znám. (29.01.2015)

Ono je v podstate jedno, čo kto robí: či vykonáva celospoločensky prospešnú prácu alebo sa fláka a navštevuje večierky. Podstatné je, či ho to napĺňa a baví. Antonioniho film je o ľuďoch, ktorých nebaví nič. Partnerstvo, večierky a v podstate už ani flirt. Všetko sa vykonáva mechanicky, nasilu. Zádumčivá sebaľútosť non plus ultra. Žena sa ľutuje, že má citovo chladného partnera, zanedbáva ju, on manželku trpí, a vychutnáva krátkodobé flirty - no zdá sa, že aj to je len póza, ktorá sa opakuje a nudí. Všetko v prostredí intelektuálov a boháčov, t. j. prostredí, ktoré filmovo slúžia väčšinou k nasledovným veciam: 1. vytvoreniu účasti a obdivu k životu týchto ľudí na základe inšpiratívnych a plnokrvných príbehov, 2. ukázaniu, že sú to bežní ľudia ako my a niet im čo závidieť, všetko bohatstvo alebo intelektuálnu výbavu (alebo najlepšie oboje) si odtrpia a odserú inde, 3. presvedčeniu, že náročný intelektuálny (existenciálny alebo iný) boj o život sa najčastejšie odohráva v danom type spoločnosti a preto je potrebné vzdelávať sa tak, aby sa cieľová divácka skupina zaradila do tejto kasty. Antonioni je šľachtický ľavičiar, povrchnú blazeovanú znudenosť a odťažitosť vo vzťahoch navonok kritizuje, ale vo svojich dielach nedokáže opustiť svet zámožných, trápiacich sa aristokratov ducha či majetku. Zdanlivá kritika je možno v skutočnosti kronikou samoľútosti v štýle: pozrite, k čomu ste nás dohnali, svojím neustálym dorážaním! (26.08.2013)

Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. (17.05.2018)