Noc

Životy hrdinov filmu sú nudné a prázdne, takže nudu filmu možno chápať ako tvorcovu metaforu. Ale stále je to nuda. Pritom ma Noc zo začiatku chytila, lenže potom sa stala príliš ukecanou a filozofujúcou. Antonioni asi vie, o čom rozpráva, lenže podobne ako pri obdobnom Osem a pol ma problémy aktérov proste nezaujímajú. Na tom nič nezmenia ani iné filmové zložky ako kamera alebo hudba. (10.12.2009)

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. • Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? • Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. (16.02.2024)

Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. (22.08.2015)

Noc je druhým dílem tetralogie citů Michelangela Antonioniho a volně navazuje na první film Dobrodružství. Antonioni zde dosáhl vrcholu své tvůrčí poetiky, jež klade důraz na pomalé tempo a namísto příběhu či dokonce akce se obrací do niter svých hrdinů, které naprosto stěžejně ztvárnili Marcello Mastroianni a Jeanne Moreau. V kontextu "děje" nesoudržná, ale herecky fenomenální dvojice jde v tomto snímku za hranice běžných očekávání spojených s jejich hereckým uměním (např. Mastroianni jako milovník). Antonioni omezil zachycení časoprostoru na necelých 24 hodin filmového času, čímž nechává prostor pouze citovému, tj. vnitřnímu jednání postav, které není omezeno žádným narativním rámcem. Noc je strhující mistrovské dílo o vyčpělosti lásky v partnerském vztahu, neumění komunikace i skrytých touhách v duších jednotlivců. (12.10.2023)

Ve chvíli kdy se na plátně zjeví tančící černošský pár a začne skutečná noc, jako by se divákovi přes hlavu přehodila černá deka, jejíž temnota ho zavede do končin, které si ústřední postavy vzájemně nedokáží sdělit. Divák se tak stává jakýmsi spoluspiklencem, který si s oběma postavami projde celonočním prozřením. Se slunečními paprsky, které ráno dopadají na hlavy spících opilců, se konečně dostaví jisté osvícení. Ale zástěrka noci je ta tam, a je opět těžké se vymanit ze zaběhlého stereotypu… (23.10.2007)