Užívej si, co to jde

Larry David je na môj vkus príliš nesympatický, nadržaný starý idiot. Evan Rachel Wood je na môj vkus príliš priblblá, nadržaná mladá pipka. (Mám na mysli ich postavy). Neustále pocity deja vu z ľubovolného Allenovho filmu. To by mi nevadilo, nebyť hore spomenutých, veľmi subjektívnych negatívnych faktorov. Takže tentokrát priemer. Moc som si to neužíval. Asi iba tak, ako sa v skutočnosti dalo. (26.05.2012)

Zatímco mnoho režisérů ve stáří točí samé propadáky, najdou se také šťastné výjimky co odmítají se k nim přidat a Woody Allen je jednou z nich. Vystavěl tu scénář na malém prostoru odehrávajicí se převážně v bytě, připomíná spíše divadelní hru, je ovšem precizně udělaný. Vykreslil charakterní dvojici, zakomponoval do nich protiklady a Woody u nich také předvedl svůj cit pro dialogy. V první půli jsem se skvěle bavil, druhá polovina však trochu zaostávala, takže jen 70% (06.03.2010)

I'm the only one who sees the whole picture. Zvyknout si na protivu Larryho Davida jako na vypravěče chvilku trvalo, ale kýžené blaho se nakonec dostavilo v dostatečné míře. Scénář opatrně našlapuje po tragikomické cestičce a zároveň rozhazuje na všechny strany bezpočet sexuálních narážek nebo klasických sociálně mířených tref. Zkrátka je vidět, že po předchozích letech, kdy se Woody oddával komplexní romantice v Barceloně nebo si snil téměř thrillerový Kasandřin sen, bylo potřeba ze sebe nové nápady a "stížnosti" dostat. Ještěže tak. (14.01.2011)

I když Boris Yellnikoff hned na začátku varuje, že Užívej si, co to jde nebude žádným stupidním feel-good filmem, Woody Allen mu za pravdu nedává a koncipuje svoje nové dílko přesně podle této šablony. Whatever Works tak neskutečně příjemně glosuje vztahy, současnou Ameriku, rozpad Vesmíru nebo překonávání stereotypů, přičemž všemu cynickou rukou kraluje génius Boris, mezi jehož osobní kvality se počítá i nadávání mladým neschopným šachistům. VCB měla ve výsledku větší sílu, tuhle nezávaznou, nijak zvlášť originální newyorskou etudu ale není třeba zatracovat – je vtipnější, chytřejší a zábavnější než většina letošních hollywoodských romantik dohromady. A to se počítá. 85% (21.11.2009)

Píše-li se rok 2009 a vy jste se narodili v roce 1935, znamená to vzhledem k průměrné délce života jediné: smrt klepe na dveře a je na čase bilancovat. Máte-li majetek, znamená to sepsat závěť, máte-li jako Woody Allen co říct, znamená to vydat memoáry. Takovým memoárem, či předčasným nekrologem, je i Whatever Works. A byť všechna ta rekapitulace a vzpomínky na život místo života samého – atmosféra přípravy na smrt – a zcizující prvky v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu mohou leckoho od filmu odradit, berme na vědomí, že když sedíte v čekárně na urologii s prostatou velkou jak ovčí mozek, to se pak těžko tváří, že jste pořád rock’n’roll. Zvlášť pokud k tomu připočteme břemeno židovské identity ve světě latentního antisemitismus, v němž výčitky svědomí a strach zatěžují každý čin i myšlenku jednotlivce. To vše nicméně ustupuje tématu stařectví, které film ze všech sil rozehrává. Stařectví znamená opravdovost, znamená konec s lhaním a popření všech falešných hodnot, nebo alespoň většiny z nich. Znamená přidat se k těm, kdo každodenně naplňují slova Merleau-Pontyho „nikdy se necítit zcela pohodlně ve svých vlastních pravdách.“ To měl na mysli Pavel Eisner, když říkal, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec - ovšem vydaří-li se! I postava Borise Yellnikoffa se prostřednictvím nové upřímnosti snaží napojit na ztracenou autenticitu a cestu ke svému autentickému já obnovuje přes misantropii, perverzi a stařeckou prudérii. Na tomtéž „autentickém bručení“ postavil bezmála osmdesátiletý Eastwood postavu Kowalského v Gran Torinu. Je tomu tak proto, že normální život podléhá konformním tlakům, kdežto stařecký život je apriori non-konformní; je vyňat z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. Radikální potenciál stařectví konečně leží v obnažení lživé otázky „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?“ a v nastolení hrozivě pravdivé „Proč jednou nebudeme, sotva někam patříme a jaktěživ nikam nedojdeme?“ A platí to pro nás všechny bez výjimky: V jakémsi vzdáleném koutu vesmíru byla jednou jedna hvězda, na které zvířata nabyla rozumu. Jen co se příroda několikrát nadechla, hvězda ztuhla a rozumná zvířata musela zemřít. Tak by si mohl každý vymyslet nějakou bajku, a přesto by tím dostatečně nevyjádřil, jak ubohým, prchlavým, prázdným, bezúčelným a svévolným se ve vesmíru jeví lidský život. Je na stařectví, aby nám klam života připomínalo, neboť mladická duše toho schopna není. Člověk je prostá, dětinská mysl, ale stařecká moudrost je nám tajemným zjevením nejvyšších poznatků, bohoslužbou, a poctivé naslouchání seniorům je úřadem kněžským. (01.01.2010)