Baaria

Tornatoreho filmy mám moc rád, ale tady pan režisér poněkud přestřelil. Na první pohled je sice poznat typický T. rukopis, film se tváří rozmáchle a září technickou bravurou, ale výsledek je nemastný neslaný... Hezky se kouká na obrazy, ale příběh je rozvláčný, myšlenka nejasná, divné řazení scén... Baaria je pro mě ale zvláštní film hlavně proto, že nedokážu říct, že je "vyloženě špatný", nebo "přiměřeně dobrý", nedokážu ho nijak zařadit a vlastně je mi ten film úplně jedno - pokochal jsem se hezkými obrazy, pobavily mě (občas) vtipné momenty, ale tím to pro mě skončilo. Teplé barvy na mě paradoxně sálaly chlad. Mám-li sáhnout po filmu, který těží ze vzpomínek, bezkonkurenčně vítězí Amarcord. Mám-li sáhnout po sáze, která reflektuje politickou i rodinnou historii Itálie, sáhnu po XX. století. Pokud bych srovnal přímo Tornatoreho snímky, tak zatímco Bio ráj nádherným způsobem bezpečně eliminoval jakoukoli sentimentalitu, v tomto filmu se jí už nevyhnul. Slabé 3*. (19.09.2011)

Giuseppe Tornatore je skvělý režisér, který dokáže výtečně zachytit postavy, ale i prostředí a vlastně také dobu. To se mu daří i ve filmu "Baaria", kterým vlastně navazuje na svůj film "Bio Ráj". Jenže mám pocit, že si vzal schéma a akorát do něj zkusil napasovat nové postavy a osudy, což tentokrát tak skvěle nevyšlo. (22.06.2016)

Tornatore se po třech letech vrací. K režii, ke svému dětství, ke svým dřívějším filmům (zejména Bio ráj a Malèna). Není na podobný návrat ve třiapadesáti trochu brzy? Baarìa vážně připomíná „uzavírací“ dílo mnohem staršího režiséra. V dobrém i zlém. Především je filmem nenasytným, který chce během sto padesáti minut shrnout čtyři desetiletí jedné vísky i jednoho člověka. Namísto uceleného vyprávění sází na různé dlouhé epizody z jednotlivých časových údobí. Dlouho a marně jsem čekal, kdy už skončí zestručněný prolog a začne hlavní příběh. Až zpětně mi došlo, že režisérův přístup prozrazuje již první scéna – půjde o průlet italskou historií. Je to opravdu zvláštní forma podání, ale vzhledem k rozsahu má něco do sebe, neboť alespoň není čas začít se nudit. Stejně tak bohužel chybí příležitost „přilnout“ k postavám, jejichž psychologickému prokreslení nebylo věnováno mnoho péče a jež navíc ztvárňují herci předně pohlední, teprve pak dobře hrající (nevím, jestli vás to potěší, nebo odradí, ale Francesco Scianna vypadá jako mladý a opálenější Richard Gere). Anekdotické epizodky z vesnického života (apotéka) jako by pro režiséra byly důležitější než osudy hrdinů (Mannina). Skutečnou hlavní postavou je nakonec Bagheria. Díky bohaté výpravě, na niž Tornatore s chutí upozorňuje, také postava nejživější. Na ulicích je stále rušno, pro horkokrevnost místních někdy až příliš, ale to už asi k Sicílii patří. Kdo jiný by to mohl vědět lépe než Tornatore, tamější rodák. S předstihem (protože jeden nikdy neví) si natočil film svého srdce a zaplnil jej vším, co má rád (tzn. včetně Moniky Bellucci). Natočil jej pěkně, to ano, zároveň ale trochu zmatečně, nepříliš nápaditě a bez většího překvapení (vyústění až příliš mnoha scén uhádnete předem). Má-li navíc Baarìa nějaké ústřední téma (nejspíš rodina vs. kariéra), přistupuje k němu stejně nesoustředěně jako ke všemu ostatnímu. Záchranou na poslední chvíli není ani závěr, pozoruhodný do stejné míry jako směšný a hloupý. Určitě díky němu ale budete mít po odchodu z kina chvíli nad čím přemýšlet. Opravdu jen chvíli. Apendix: I když jsou poznámky na účet socialismu a komunismu díky naší znalosti jeho pravé tváře úsměvné, Tornatore režim rozhodně nekritizuje. Peppino je až do konce vykreslován jako idealista bojující za správnou věc. 70% (29.03.2010)

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy. (17.02.2015)

Typicky Tornatoreho rukopis, so všetkym čo robi jeho filmy tak skvelymi. Bohužiaľ v tomto pripade to nebolo poskladane tak dobre, aby to fungovalo tak ako by malo. A už sme to tu v inom kabate mali. Priliš skratkovite, skokovite, priliš epizodne. Tornatore vlastnu latku sice podliezol, ale stale to ma čo ponuknuť. (03.03.2011)