TRON: Legacy 3D

Konečně někdo ukázal světu, co ty posrané programy dělají, když je člověk nechá jen tak se zbůhdarma povalovat se na disku! Neví co roupama a kují, jak vyskákat z kejsu vyhladit lidstvo, svině! A mně se hned zdálo, že poslední Fatal error Kernelu32, není až tak Billova chyba, jak mnozí tvrdí! Třikrát za hodinu, to už je fakt podezřelé i na Malého s Měkkým Ltd., který nepochybně děsně touží jen po tom, abych si zpomalil počítač Vistama či dokonce za mrzký peníz downgradoval na Sedmičky! Ne, za tím bude tutově něco jiného. Horšího! Je to jasná diverze k odlákání mé pozornosti, aby se mezitím, co budu vztekle mlátit do klávesnice a kopat do šasi, mohla ta lidožravá armáda jedniček a nul nenápadně prokousat SATA kabelem až ke sběrnici! A Oni dobře vědí, že odtamtud už je to k ATI-ně co by megabajtem dohodil a PCI Expres jezdí každou milisekundu až do Ústí HDMI konektoru!!!! Ale na mě si nepříjdou! Pohrál jsem si totiž trochu se Zdrojem! Žádných pět Voltů, milánkové, naperu do vás rovnou dvěstědvacet a pořádně vám zatřepu Assemblerem! A pak si v klidu počkám, až tahle skvělá, nostalgická, osmdesátková reminiscence vyjde v knižní podobě, přejdu zpět na deskové hry a účetnictví si povedu pěkně postaru, ručně! Nemíním si totiž udělat ve svém čerstvě vymalovaném obýváku bordel tím, že se po něm budu honit na virtuálních motorkách s nějakým nezdravě ambiciózním softwarem! (02.03.2011)

Tron jako suchá a neosobní prezentace vizuálně opojného kyberprostoru, která dokáže strhnout snad jen ve dvou scénách (motorky a hudební klub)? Děkuji, nechci. Kdyby to točil někdo jiný než Kosinski, třeba by to i fungovalo, v jeho podání se ale Tron Legacy stal jen nečekaně nudnou umělotinou bez jakékoliv chuti a zápachu. Z toho hit nekouká. 50% (16.12.2010)

TRON: Legacy nezklamal! Nabízí přímočarý (ale na rozdíl od původního Trona i logicky propojený) děj plný bombastických výjevů, brilantní hi-tech akce a především v druhé polovině pak chytne neuvěřitelný spád a dostane mimořádně natřískané 3D neonové koule. Jediná výtka směřuje k přeci jen ne příliš vydařenému klíčovanému obličeji Jeffa Bridgesse, je to ale jen malá chybička na tváři jinak ultimátního akčnho sci-fi. 3D je super, z Bridgese jde strach a hudba... No hudba? No KURVA HUDBA!!! :)) Je mimochodem fascinující sledovat, v jakých momentech (a v jaké části stopáže) nový Tron kopíruje dějové zvraty starého, aniž by mu to nějak zásadně škodilo, naopak, míra nostalgie je ještě výrazně vyšší. A náběh na trojku vítám s otevřenou náručí. TRON se vydal podobnou cestou jako Matrix a trojka bude nejspíš něco... No něco zcela revolučního :))) P.S.:Mluví ze mě nekritické nadšení po té, co se na Trona těším celý rok a navzdory nepřízni počasí jsem si na něj vyrazil přes půlku republiky na půlnoční premiéru a rovnou do IMAXu. Je tedy možné, že na podruhé změním názor, další (a další) shlédnutí jsou ale nevyhnutelná... Tenhle film mi totiž sakra rozhodil moji ZENovou rovnováhu! P.S.: Na podruhé ještě větší nadšení z bezchybného audiovizuálu a z psychologického rozměru, který při hlubším zkoumání získává hlavní záporák... P.P.S. Na potřetí pak opět naprostý orgasmus umocněný uvědoměním si skutečného významu filmu. TRON: LEGACY není jen pokračováním jiného filmu. Je to logické a nevyhnutelné navázání na film, který reflektoval svoji dobu, tak, jako Legacy reflektuje tu současnou. Naplnění digitálního světa na hranici svých možností, konec fascinace z objevování nových světů a invaze digitálních technologií do materiálního světa jsou zcela neoddiskutovatelné stigma současnosti a Tron: Legacy je odráží stejně, jako odrážel původní Tron fascinaci z objevení nového světa a z jeho tvárnosti. Holt žijeme v době, kdy uživatel již není pán digitálního světa, ale jeho otrok. A kdo by to mohl postihnout lépe, než Tron. Vznik posledního, třetího dílu je vlastně stejně nevyhnutelný, jako vznik dvojky. A vznikne za dalších 20 let. Až bude zřejmé, že digitální technologie má neodpiratelnou vinu na zkáze lidského pokolení. Potom přijde finále. Velké, mohutné finále. A ač to může znít jako paradox, tak už jen kvůli tomu diváckému zážitku bych se téhle apokalypsy rád dožil... TRON: LEGACY je skvělý film, který dělá zpětně mnohem lepší film i z TRONa původního... (16.12.2010)

Dokonalý příklad převážení formy nad obsahem. Vizuální stránka je perfektní, tahle nápaditý obraz jsem neviděla snad od dob Sin City, bohužel příběhově už to tak slavné není. Počáteční vstup do digitálního světa s 'hrami' se mi líbil velmi, postupem času mě ale ta hlavní 'hra' aneb musíme se dostat k bráně, než se uzavře, přestala bavit. Podobně jako Marigoldovi mi ta digitální Jeffova verze přišla umělá, jako když modelka z titulní strany Playboye projede Photoshopem (chápu, že to byl nejspíše záměr), kdežto jeho skutečná, lidská verze byla cool (je příjemné slyšet, jak se jeho styl mluvy ala Big Lebowski ve dvou či třech momentech promítne i v Tronovi). Poctivé tři hvězdičky to kvůli zdlouhavému konci a dialogům na hranici debility (jak typické pro stamilionové filmy) nejsou, ale prostě... to svítí hezky. (20.12.2010)

Vysoká míra sebereflexivity (stavění na odiv neomezených možností digitální kinematografie, tematizace procesu tvorby fikčních světů, deformace obrazu a zmnožení rámů jako zdůraznění iluzivnosti digitálního světa i filmu samotného), 3D sloužící vyprávění, opozice pevné, stálé hmoty (klasického umění) a tvárnosti, nestálosti a proměnlivosti forem (moderního umění), opojný tanec barev, světel a tvarů připomínající avantgardní, futuristické filmy, hra a divák-hráč (či lépe uživatel), videoherní principy, které však nenarušují soudržnost filmu, harmonie v nedokonalosti, mýtus o stvoření a vyhnání z ráje, vzpoura proti Bohu, pozitivní poselství (vítězství reality, skutečného světa a žitého prostoru nad simulací a simulakry), Daft Punk, rytmizace střihu na jejich geniální hudbu a otázka nebývalé autonomie hudby a zvuku jako taková, vtahující, nesmírně originálně pojaté akční scény, které se mnohdy odehrávají na několika úrovních prolínajících se prostorů, kde se navíc neočekávaně mění gravitace, důmyslná a mnohovrstevnatá práce s odkazem prvního dílu (do jisté míry naznačená již v podtitulu "Legacy"), která zachází daleko za pouhé odkazování na konkrétní scény, situace, rekvizity a vizuální prvky, ačkoli i to je přítomno v míře více než vrchovaté (konkrétní příklad: podoba/grafika kyberprostoru v původním TRONovi odrážela tehdejší strop možností digitálních triků, který vylučoval snahy o fotorealističnost, stejně tak podoba současného TRONa ukazuje soudobé technické maximum, které již fotorealističnost, ba hyperrealističnost umožňuje, což mezi oběma filmy vytváří jednak silnou vazbu uplynulého, prožitého času, ale vypovídá i o proměně filmového média se vstupem do digitální éry, vývoji techniky, filmových vyjadřovacích prostředků atd. V tomto zrcadlení se zároveň zjevuje i zmnožování a tvárnost, které v novém TRONovi charakterizují nejen budování prostoru a přecházení mezi jeho jednotlivými vrstvami, ale především celkové uchopení dědictví předchůdce)... Ve výsledku úchvatná fúze videoherního a filmového světa, jejíž jediný výrazný problém spočívá v nechutně stereotypním zobrazení a postavení ženy, které mi pilo krev od začátku do konce. (16.12.2010)