Šašek a královna

Předem odkazuji na komentář Šandíkův, abych se nemusel pracně snažit formulovat to, co tam už je vyjádřeno. A doplníte-li to komentářem Morieniným, máte přečteny všechny, které nějak stojí za to. Na rozdíl od obou jmenovaných však následnou Chytilové filmovou adaptaci stavím výš (rovněž tak Poslední leč, kterou znám jen ve formě Vladimírem Sísem režírovaného filmu, jenž ovšem stojí někde uprostřed mezi „adaptovaným“ a „zaznamenaným“ divadlem). Polívkův úvod mě sice odboural, po něm bez přechodu následující vstup do tíživé „reality hry“ byl nesmírně silný, ale čím hra trvala déle, tím mi připadala méně a méně konzistentní. Možná je problém v tom, že TV záznam nemůže zprostředkovat atmosféru živého divadla. (Když jsem u toho, opravdu jsem neocenil tvůrčí snahu režiséra záznamu, když i v dosti nevhodných momentech nabízel detaily místo pohledu na celek. Pouhému záznamu představení by slušelo více služebnosti.) Možná je problém taky v tom, že Královna nakonec vedle Šaškových exhibicí působí dojmem pouhé hlavní vedlejší postavy (jsou tam pak ještě tři vedlejší vedlejší), přičemž však jediné oprávnění tohoto, totiž odpovídající spojení s dojmem, že ona je pouze nějakým jeho „komplexem“ či personifikací čehosi, s čím se Šašek (v jakémkoli smyslu slova, třeba „umělec“) musí potýkat, ať už to má být můza, dílo nebo světská moc, je příliš slabé. Přestože (podobně jako v Poslední leči) je Polívkovo metadivadlo úžasné, přestože krom rovin reality a virtuality skýtá i prakticky libovolný výběr rovin výkladu (byl jsem např. překvapen, jak je představení nabito společensko-politickými jinotaji pro diváka své doby, přičemž se však nic z toho svou „politickou podezřelostí“ nevyčerpává), přestože se musí tleskat tomu, jak (Šandíkovými slovy) Polívka hru zbourá a zase znova postaví, celkově jsem vnímal spíš jednotlivé etudy než celek. Takto musím tím víc ocenit Chytilové film, v němž scény jakoby „vystřižené“ z původní hry mají v sobě ohromné napětí, jejich atmosféra postupem děje houstne, přičemž „pracovní složka“ Polívkova divadla je velmi zdařile nahrazena linkou „reality“. Možná je problém v tom, že jsem jen málo vnímavým (ostatně příležitostným) divákem divadla. Např. zrcadlo je rekvizitou, která sem nepochybně patří, kousky s ním jsou na místě, ale že bych to nějak pobíral, to tvrdit nemohu. Horší ale je, že tytéž scény, které mě ve filmu fascinovaly a vtahovaly, jsem zde vnímal jako jaksi utopené v legraci. Možná je prostě smůla, že jsem fim viděl první. Postupem hry mi také stále častěji připadaly některé fóry samoúčelné, padalo se z té konstrukce divadlo – život – hraní – režijní poznámky. Proti tomu ale musím vyzdvihnout třeba takovou drobnost, jako „lancknecht závorka kope konec závorky“ - zde vrcholí drama o boji o vládu nad osudem. Přes všechny výhrady přece jen dávám maximum, protože tohle prostě JE klasika. Král je Němec, královna je Francouzka. Neumí česky. (18.06.2012)

Neumí čéééésky, neumí čéééésky. Já česky umím a musím říct že čeština královny Chantal mi přijde velmi sexy a tohle představení je opravdu skvělé. Na Bolka se tehdy ještě dalo dívat a byla na něj radost pohledět a Chantal jako znuděná ledová královna byla neméně dobrá. Po skončení představení mám vždy chuť skandovat "Přidat! Přidat!":-) (12.06.2009)

Bolka Polívku mám velmi rád. Vždy jsem se s oblibou díval na jeho Manéž, později poslouchal jeho Bolkoviny a líbila se mi i většina jeho filmových rolí. Pokud bych ale někomu chtěl ukázat jeho největší umění a herectví, sáhl bych právě po tomhle divadelním záznamu. Bolek zde totiž podává naprosto skvělý výkon a Chantal mu k tomu vhodně sekunduje. Do zdánlivě banálního příběhu šaška, který má pobavit svou královnu, dokázal Bolek napěchovat spoustu humoru, výtečné scény a silné a hluboké myšlenky. To vše je zahráno s neskutečnou lehkostí a se zdáním naprosté improvizace. Děkuji za skvělou zábavu a ta pátá hvězda chybí pravděpodobně jen za to, že jsem představení neviděl na živo. PS Smysl v přepracování do filmové podoby nechápu a proto si ji ani nikdy nepustím. (19.03.2019)

Vskutku originální avantgarda. Autorem je sám Bolek Polívka a tohle představení je zcela v jeho rukou a režii. Podivná scéna, šílené zvraty a Bolkova improvizace, kterou zaskočilo i Chantal Poullain, která se kolikrát nezadržitelně směje. Chantal je velmi krásná žena a i přes její despotické chování a umrlčí nalíčení působí velmi přitažlivě. Tuhle, tehdy ještě spolu žijící dvojku, na jevišti doplňují Bolkovi posluhovači z Manéže - Barin a Fretti a jako desetiletá dívenka Petra Špalková, což byla její první divadelní role před kamerou a ten její krásný kukuč jsem ihned poznal. O dva roky později vznikl stejnojmenný film v režii Věry Chytilové, která z divadelního představení čerpá určité náměty. Obě verze mají svoji neopakovatelnou kreativitu, přičemž film je pro mě přece jen stravitelnější a mám ho od Chytilky asi nejraději. (30.07.2019)

Bolek Polívka (coby šašek) pronáší: „Existují představení, která se skládají pouze z těchto hluchých míst“. Tak to rozhodně není (nebyl) tento případ aneb zlatá léta divadla Husa na provázku a mistr improvizace B.P. v nejlepších letech a formě a navíc, více než zdatně mu (v roli královny) sekunduje a přihrává Chantal Poullain. Bolek tvrdí, že tuto hru napsal během jediné probdělé noci. Pokud tomu tak je (bylo), musela ho nutně políbit božská můza (možná absinthová?) Pravdou ovšem je, že ty nejlepší věci vznikají spontánně. Tohle představení (o přetěžkém to údělu dvorního šaška) bavit královnu (za každé situace), ale na které se dá nazírat i obšírněji (jako o přetěžkém to údělu herce (divadla), ale zároveň jakéhosi jejich poslání) bavit diváky, je smutně vtipné nebo vtipně smutné? Vždyť co může být těžšího než bavit lidi (královnu). Nevděčná to role. Zkuste si někdy někde předstoupit před (jakékoliv) publikum a zaujmout je (bavit) „alespoň“ 5 minut. Ručím vám za to, že to bude vašich nejdelších 5min v životě. Tohle představení je vysoká škola improvizace a hereckého umu a byť není dokonalé (pár much by se našlo), tak je potřeba na druhou stranu dodat, to není ani sám život. Někteří z vás píší, že divadlo (oproti filmu) má omezené možnosti. To je (možná) pravda, nicméně ty NEJlepší kousky vznikají v drtivém počtu případů „ z nouze“ a hlavně, film nikdy nebude mít tu hlavní devízu divadla-přímý kontakt s divákem a s tím spojenou okamžitou odezvu. P.s. měl jsem velké nutkání (při závěru) vstát z křesla, začít tleskat a z plných plic řvát BRAVO (no jo, vim, tohle není opera). Nakonec jsem si to rozmyslel (už takhle si sousedi musí říkat „co to vedle bydlí za blázna"). Jaká by byla asi reakce, vidět tuto hru „naživo“.... 91% p.s. vrz, šplochšt :o) (03.11.2011)