Šašek a královna

Tak tady Polívka skutečně exceluje!Donutilův vrchol na prknech je Sluha dvou pánů z Národního divadla v Praze v roce 2000.Bolkova chlouba a vrchol jeho mimického projevu a divadelního herectví je vystoupení v Branickém divadle pantomimy v Praze z roku 1984,ještě tehdy s divadlem Husa na provázku z Brna.Jeho nasazení je úctyhodné,mistrovsky vtipný výkon protkaný neutuchajícím inteligentním humorem,překrásnými fyzickými kreacemi a dokonalou prací s mimickou stránkou.Chantal Poullain nepatří mezi mé oblíbené herečky ani mezi osobnosti,o které bych se jakkoliv zajímal.V roli královny si každopádně nedokážu představit nikoho jiného.Kreativní podívaná. (29.10.2014)

Tvorbu Bolka Polívku mám rád už mnoho rokov. Ale toto divadelné predstavenie je nepochybne extraktom jeho skvelého herectva. Chytilovej poňatie Šaška a kráľovnej som videl pred mnohými rokmi, divadelnú verziu z Braníckeho divadla až dnes. Bolek dve hodiny nezíde z javiska a každú chvíľu divákov prekvapuje novými a novými nápadmi. Je úžasné, aké predstavenie sa dá vytvoriť v minimálnom priestore a obsadení. (29.07.2019)

Bravurní mimický, inteligentně - kulturní, nevázaný a velice nápaditý humor Bolka Polívky. Přesně tímto je divadelní komedie Šašek a královna vrchovatě "nalita". O dva roky později rozjíždí svou první manéž, kde své humorné rekvizity opakuje, rozvíjí a postupně vytváří další a další. Bolek je prostě a jednoduše jeden z mála opravdu velkých inteligentních humoristů této doby. (23.10.2012)

Osobně jsem nejprve viděl stejnojmenný film, jímž jsem byl tehdy, jako malý kluk nadšen. Ba co víc, byla to asi nejneuvěřitelnější zkušenost s filmem, nový kontinent, neznámý svět... Až o mnoho let později jsem vidět přímo divadelní představení (ze záznamu ČT) a opět jsem byl nadšen. Herectví Chantal Poullain i Bolka Polívky je naprosto excelentní. Těžko říci, kde začíná a končí divadlo. Bolek vytvoří nesmírně silný obraz, aby ho s obrovskou elegancí zbořil a poté zase vybudoval. Děj je přitom strukturován jako dosti neuvěřitelná, zběsilá, nesmírně invenční a hravá podívaná, u níž se jednotlivé významy vrství jako slupky cibule. Jen velmi těžko lze popsat to, co se na jevišti odehrává. Šašek, který si hraje na krále, neboť mu to královna nařídila a přitom je hercem, který své herectví stále zpochybňuje a potrhle provazuje s realitou tohoto světa. Podvratné promluvy, režijní doplňky, hra s významy. Divadelní útvar je prakticky neustále narušován, destruován, podrýván a proměňován a přitom je dokonale naplněn. K dokonalosti přitom stačí jen velmi málo. Snad opakované hrátky se zrcadlem byly číslem poněkud samoúčelným, a také gag s cigaretami si Bolek asi mohl odpustit. To jsou ovšem jen drobné pihy na kráse. Vítejte na prknech, která znamenají svět... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Kulmon, Morien (03.11.2011)

Předem odkazuji na komentář Šandíkův, abych se nemusel pracně snažit formulovat to, co tam už je vyjádřeno. A doplníte-li to komentářem Morieniným, máte přečteny všechny, které nějak stojí za to. Na rozdíl od obou jmenovaných však následnou Chytilové filmovou adaptaci stavím výš (rovněž tak Poslední leč, kterou znám jen ve formě Vladimírem Sísem režírovaného filmu, jenž ovšem stojí někde uprostřed mezi „adaptovaným“ a „zaznamenaným“ divadlem). Polívkův úvod mě sice odboural, po něm bez přechodu následující vstup do tíživé „reality hry“ byl nesmírně silný, ale čím hra trvala déle, tím mi připadala méně a méně konzistentní. Možná je problém v tom, že TV záznam nemůže zprostředkovat atmosféru živého divadla. (Když jsem u toho, opravdu jsem neocenil tvůrčí snahu režiséra záznamu, když i v dosti nevhodných momentech nabízel detaily místo pohledu na celek. Pouhému záznamu představení by slušelo více služebnosti.) Možná je problém taky v tom, že Královna nakonec vedle Šaškových exhibicí působí dojmem pouhé hlavní vedlejší postavy (jsou tam pak ještě tři vedlejší vedlejší), přičemž však jediné oprávnění tohoto, totiž odpovídající spojení s dojmem, že ona je pouze nějakým jeho „komplexem“ či personifikací čehosi, s čím se Šašek (v jakémkoli smyslu slova, třeba „umělec“) musí potýkat, ať už to má být můza, dílo nebo světská moc, je příliš slabé. Přestože (podobně jako v Poslední leči) je Polívkovo metadivadlo úžasné, přestože krom rovin reality a virtuality skýtá i prakticky libovolný výběr rovin výkladu (byl jsem např. překvapen, jak je představení nabito společensko-politickými jinotaji pro diváka své doby, přičemž se však nic z toho svou „politickou podezřelostí“ nevyčerpává), přestože se musí tleskat tomu, jak (Šandíkovými slovy) Polívka hru zbourá a zase znova postaví, celkově jsem vnímal spíš jednotlivé etudy než celek. Takto musím tím víc ocenit Chytilové film, v němž scény jakoby „vystřižené“ z původní hry mají v sobě ohromné napětí, jejich atmosféra postupem děje houstne, přičemž „pracovní složka“ Polívkova divadla je velmi zdařile nahrazena linkou „reality“. Možná je problém v tom, že jsem jen málo vnímavým (ostatně příležitostným) divákem divadla. Např. zrcadlo je rekvizitou, která sem nepochybně patří, kousky s ním jsou na místě, ale že bych to nějak pobíral, to tvrdit nemohu. Horší ale je, že tytéž scény, které mě ve filmu fascinovaly a vtahovaly, jsem zde vnímal jako jaksi utopené v legraci. Možná je prostě smůla, že jsem fim viděl první. Postupem hry mi také stále častěji připadaly některé fóry samoúčelné, padalo se z té konstrukce divadlo – život – hraní – režijní poznámky. Proti tomu ale musím vyzdvihnout třeba takovou drobnost, jako „lancknecht závorka kope konec závorky“ - zde vrcholí drama o boji o vládu nad osudem. Přes všechny výhrady přece jen dávám maximum, protože tohle prostě JE klasika. Král je Němec, královna je Francouzka. Neumí česky. (18.06.2012)