Válka Bohů

Ano, je to předvídatelné, nelogické a v mnoha momentech odporně patetické až laciné; především všechny scény s olympskými bohy a Théseovým proslovem působily spíše parodickým než héroickým dojmem. Nicméně vizuální stránka se vším, co v 2D přináší, mě bavila a díky okrovému zbarvení, kostýmům, lokacím (a samozřejmě i polonahým hercům) se na to, podobně jako na Třístovku, dalo dívat více než dobře. (15.11.2011)

Předem bych chtěl říct, že jako jeden z mála nepovažuju 300: Bitvu u Thermopyl za oslavu fašismu, ale naopak ji vnímám jako sofistikovanou a jemnou satiru fašistické propagandy. Ostatně, že jsou obvinění vznášená vůči Snyderovu filmu nespravedlivá, si například myslí i Slavoj Žižek. O roli stylistických prvků, o nichž se v závěru textu zmiňuje i slovinský filosof, a které často zcela dekontextualizují jednotlivé obrazy, se tady příliš rozepisovat nebudu (snad jinde) - při porovnání obou filmů (300 a Války Bohů) je ale z mého pohledu užitečné dívat se na 300 jako na značně zkreslenou, subjektivizovanou verzi určité konkrétní historické události. Jednoduše řečeno, místo toho, aby se tu vytvářela iluze nějaké uvěřitelné rekonstrukce dějin, kde by vše odpovídalo zjištěním historiků, se tu přiznaně pracuje s nepřesnostmi a fantastickými motivy, které zde ale mají svůj význam - odhalují pravou tvář propagandy. Singh chtěl podle svých slov původně koncipovat Válku Bohů trochu jinak a zasadit ji mimo rámec antické mytologie a natočit nějaký post-apokalyptický film, ale producenti mu to zatrhli s tím, že lidi se dnes prý rádi dívají na řecké bohy a kdesi cosi. Tímhle kompromisem tu ale dost možná nechtěně vzniklo něco docela pozoruhodného, kdy sice většina diváků bude opět Singhovi spílat za mytologické přešlapy a nepřesnosti, ale přitom se tu podle mě dost originálně ukazuje proces vzniku bájí a pověstí, a jak odtržené od reality můžou být. Úplně nejvýstižněji to můžeme ilustrovat na souboji Thesea s Minotaurem, který je ve skutečnosti jenom svalovcem s maskou býka. Dokážeme si pak představit, jak tahle šarvátka poté prošla lidovou slovesností, kdy každý z vypravěčů přidal něco svého, nebo událost zařadil do úplně jiného kontextu a pak z ní vzniklo to, co my známe třeba od Petišky. Film si tohle zkreslení uvědomuje, protože na konci vidíme všechny ty ikonické momenty předchozího příběhu jako do kamenného sloupu vyryté výjevy, kde už právě k takové mytizaci dochází - minotaurus tu už skutečně vypadá jako fantastické monstrum, ne jako trochu přerostlý voják. Další jsou samozřejmě ti nezvykle zranitelní bohové, jejichž bitka s titány je tady mimochodem naprosto dokonale choreograficky zvládnutá a v 3D vypadá skvěle. A možná vůbec nejvýstižněji se dá rozdíl mezi oběma filmy ukázat na tom, jak přistupují k Nesmrtelným/Immortals. Zatímco ve 300 je to obávaná speciální jednotka Peršanů, která je dehumanizujícím způsobem vykreslená jako hromada příšer, ve Válce Bohů jsou Nesmrtelnými ti, kteří se svými činy stanou součástí legend. Snyderovi jde víc o tu výslednou podobu mýtu, zatímco Singh se snaží spekulovat nad tím, co se asi stalo, než se událost takovým mýtem stala. Jo a Rourke je nejvíc badass záporák za hodně dlouhou dobu, bezkonkurenčně jeho nejlepší role od Wrestlera. (25.11.2011)

Zajimavé monology podtržené mystickou atmosférou. Pokud to je od producentů, kteří měli na starosti 300: Bitva u Thermopyl, tak tam teda byly souboje o poznání propracovanější. Neříkám že tady byly špatný, ale ve 300ce jsem si to víc užil a nechápu, proč tam režisér sázel indické prvky, když se to odehrává v Řecku. (02.03.2012)

Klíč k tomuhle filmu se jmenuje Caravaggio, z něhož film čerpá co do stylu i co do postav. Jednak se tu očividně pracuje s velmi vysokým kontrastem mezi světlem a tmou, pro něhož se vžil termín šerosvit. Ten dává scénám dynamiku i určitý vznešený patos. Film jde ale místy mnohem dál, poněvadž v některých scénách žene šerosvit do extrému a nechává je docela bez osvětlení, jak je zřejmé třeba na začátku v táboře Hyperiona, kam zavítá zrádce Lysander, nebo při závěrečném rozhovoru Hyperiona a Thésea před bitvou, jimž není vidět vůbec do obličeje. Když si to srovnáme s prvním Kmotrem, kde kameraman Gordon Willis zhruba v deseti procentech času zajistil, že nevidíme Brandonovi do očí, a to tím, že eliminoval boční/doplňkové světlo, které tyto tmavá místa okolo očí vykrývá, tak je zřejmé, že Válka Bohů, kde je obraz místy ponořen do tmy úplně, představuje oproti Kmotrovi ještě radikálnější a drzejší porušení pravidel. Což samozřejmě nelze než kvitovat. Opakem tohoto přístupu nacházíme v televizi, kde je téměř povinnou normou, že každá plocha, byť zcela nevýznamná kdesi v odlehlém rohu, je zasvícená. Na druhou stranu je třeba přiznat, že u Kmotra šlo o záměrnou snahu ponoukat diváky k tomu, aby přemýšleli, co se odehrává Brandonovi zrovna v hlavě, kdežto zde máme co do činění hodně s efektem. Válka Bohů ale nenavazuje na Caravaggia jenom stylem, ale i postavami, jelikož italský mistr byl znám jako člověk, který maloval prosté lidi své doby bez jakéhokoliv přikrašlování, jednou mu třeba jako předobraz k obrazu Smrt Panny Marie posloužila děvka, a v tomhle filmu máme víceméně totéž, poněvadž ty postavy, ať bozi, polobozi či lidé, jsou nedokonalé, chybující a můžeme říct i trochu zabedněné. Třeba takový Théseus (-spoiler-) neodvrátí smrt matky, luk mu seberou přímo před nosem, nezabrání ani vypuštění titánů, a nebýt bohů, tak ho zavalí šutry. Vrcholem je pak jeho hrdinský proslov před bojem, který je spíše k smíchu a má daleko od podobných projevů z Troji nebo Třístovky, ovšem všechno to je záměr, jelikož hlavní myšlenka filmu spočívá zjevně v tom, že skutečnost za velkými legendami často velmi zaostává. Aby to Tarsem Singh patřičně ukázal a zdůraznil, naložil s antickou mytologii stejně jako Caravaggio s Biblí – po svým a dosti svévolně, ale ve výsledku o to lépe. Natočil boží film o polo/bozích, kteří nebyli tak docela božští. (21.02.2012)