Válka Bohů

Nějak mi není jasné, proč tenhle film vznikl, proč se Tarsem Singh rozhodl plýtvat svým vizuálním talentem pro takový přiblblý příběh, proč to tak okatě vykrádalo 300 (tvůrčí invence = potyčku v soutěsce tady nahradila potyčka v jakémsi tunelu)... A tak dále. Mickey Rourke není úplně špatný a hlavní hrdina je taky sympaťák (pro Supermana velice vhodná volba, řekl bych), ale co to úchylně vypadající božstvo? Zkrátka slabota, kterou krvavé efekty rozhodně nezachrání. (22.04.2013)

Podoba s filmem 300 je více než očividná. Vizuál a bojové sekvence dávají vzpomenout na slavného bratříčka, ale proč jsem se tak silně nudil? Mimoakční sekvence jsou naprosto o ničem, hrdinský Theseův proslov k smíchu a závěrečnou rubačku jsem odzíval. Bohové (jejich kostýmy jsou více než out) vypadají jak kdyby utekli z Twilightu… klady: Mickey Rourke, pěkná Freida Pinto, luk Epirus a pár vydařených momentů… mé hodnocení 1,5 hvězdičky… (28.01.2012)

,,Žít samo o sobě není důležité, důležité je žít správně." Líbily se mi Cela i Pád, jasně jsem věděl, co od filmu očekávat. Vysoce estetické obrazy, snové scény a tak trochu delší videoklip. Vše jsem dostal náručí vrchovatou. Nechápu podivování se nad jednoduchým příběhem (no, Tarkovskij ani Bergman to nejsou), údajnou filozofickou prázdnotou (zřejmě leckdo neodhalil jasné poselství - obětovat se pro druhé, stát na straně slabých a nenechat si vzít svobodu) a slabé herecké výkony (nešlo o existenciální drama). Ostatně M.Rourke je naprosto báječné krvelačné prase, které jde za svým cílem přes kopice mrtvol. Nádherný Olymp, vznešení bohové (Poseidon měl snad ten dokonalý kostým od Pištěka), barvotiskové exteriéry šmrcnuté barokním šerosvitem a notně krvavé střety (skutečná jatka s létajícími hlavami, rukama, nohama, trupy, vnitřnostmi a hektolitry krve). Líbilo se mi to snad i trochu více než 300, nový Souboj titánů tomuhle nesahá ani po kolena. (01.02.2012)

Klíč k tomuhle filmu se jmenuje Caravaggio, z něhož film čerpá co do stylu i co do postav. Jednak se tu očividně pracuje s velmi vysokým kontrastem mezi světlem a tmou, pro něhož se vžil termín šerosvit. Ten dává scénám dynamiku i určitý vznešený patos. Film jde ale místy mnohem dál, poněvadž v některých scénách žene šerosvit do extrému a nechává je docela bez osvětlení, jak je zřejmé třeba na začátku v táboře Hyperiona, kam zavítá zrádce Lysander, nebo při závěrečném rozhovoru Hyperiona a Thésea před bitvou, jimž není vidět vůbec do obličeje. Když si to srovnáme s prvním Kmotrem, kde kameraman Gordon Willis zhruba v deseti procentech času zajistil, že nevidíme Brandonovi do očí, a to tím, že eliminoval boční/doplňkové světlo, které tyto tmavá místa okolo očí vykrývá, tak je zřejmé, že Válka Bohů, kde je obraz místy ponořen do tmy úplně, představuje oproti Kmotrovi ještě radikálnější a drzejší porušení pravidel. Což samozřejmě nelze než kvitovat. Opakem tohoto přístupu nacházíme v televizi, kde je téměř povinnou normou, že každá plocha, byť zcela nevýznamná kdesi v odlehlém rohu, je zasvícená. Na druhou stranu je třeba přiznat, že u Kmotra šlo o záměrnou snahu ponoukat diváky k tomu, aby přemýšleli, co se odehrává Brandonovi zrovna v hlavě, kdežto zde máme co do činění hodně s efektem. Válka Bohů ale nenavazuje na Caravaggia jenom stylem, ale i postavami, jelikož italský mistr byl znám jako člověk, který maloval prosté lidi své doby bez jakéhokoliv přikrašlování, jednou mu třeba jako předobraz k obrazu Smrt Panny Marie posloužila děvka, a v tomhle filmu máme víceméně totéž, poněvadž ty postavy, ať bozi, polobozi či lidé, jsou nedokonalé, chybující a můžeme říct i trochu zabedněné. Třeba takový Théseus (-spoiler-) neodvrátí smrt matky, luk mu seberou přímo před nosem, nezabrání ani vypuštění titánů, a nebýt bohů, tak ho zavalí šutry. Vrcholem je pak jeho hrdinský proslov před bojem, který je spíše k smíchu a má daleko od podobných projevů z Troji nebo Třístovky, ovšem všechno to je záměr, jelikož hlavní myšlenka filmu spočívá zjevně v tom, že skutečnost za velkými legendami často velmi zaostává. Aby to Tarsem Singh patřičně ukázal a zdůraznil, naložil s antickou mytologii stejně jako Caravaggio s Biblí – po svým a dosti svévolně, ale ve výsledku o to lépe. Natočil boží film o polo/bozích, kteří nebyli tak docela božští. (21.02.2012)

Hrdinské eposy, jako býval Cid nebo Conan, už zjevně zmizely ze světa a jsou nahrazeny takovýmito hovadinami. Scénář je nesmyslnou splácaninou několika fragmentů různých bájí, (sečtělí poznají, ti druzí prdí rozkoší a vřeští WOW!! nad tou originalitou), a viditelně chorých výplodů nočních polučních fantazií narušených myslí (spíš nemyslí:-)). Théseus, který vlastně na Krétu ani nemusí jezdit, byl sice sympaťák, ale jeho bojový styl nápadně připomínal Achilla v Tróji. Proč byla mezi orákuly negryně, to asi nechápu jen já, proč se musí v takovémhle filmu mrdat, navíc z důvodu Už mě ten život panenského orákula nebaví, tak mě, kurva, vopíchej...? Pozitivně hodnotím milé vystoupení skutečné obludy Míšy Rourky, který se choval adekvátně svému zjevu, a vizuál, který byl sice jako z 300, ale i tak nenudil. Co bylo ovšem strašlivé, byla ta banda buzerantů na Olympu. A že by nesrmtelný bůh zemřel, byť rukou svého šéfa a taťky? Tomu nevěřím už vůbec. Na film od Singha velké zklamání. Těsně nad odpadem... (09.03.2012)