Zákon gangu

1. série Až po ukončení seriálu jsem se konečně dostal k tomu, abych dohnal další z restů. Tentokrát motorkářský gang z Kalifornie. Obsazení je zde opravdu povedené a ústřední trojice Perlman-Sagal-Hunnam to táhne vysoko, na druhou stranu je tady taky dost věcí, které nepůsobí ideálně. Problém mám hlavně se zápletkou, která byla vlastně finále první série. To slepé přehlížení možnosti, že to bylo celé nastražené (odposlech), mě vytáčelo. O následné extrémní odvětě pomlčím. Rádoby drsňácká agentka byla taky zbytečná (zbytečně drsná) a dost často jsem nepochopil, proč něco nějaká postava udělala (líbání na pohřbu, vážně?). Potěšilo i pár známých tváří ve vedlejších rolích, jako třeba Brian Van Holt nebo Taryn Manning. První řada tak rozhodně není dokonalá a je tady spoustu možností pro zlepšení, ale je tady taky něco, co mě nutí si pustit další díl a zjistit, kam se tenhle gang posune... 2. série Druhá série se mi zdá o poznání lepší a hlavní zásluhu na tom má nepřítel. Nazi bratrstvo společně s uhlazeným Zobellem (Rollins i Arkin jsou fajn) jsou totiž konkrétními tvářemi, které jdou proti SAMCRO a dávají tak větší možnost fandit motorkářům. I když je třeba podotknout, že pánové nebojují jen s nimi, ale musí řešit spory uvnitř klubu. Největší chybou pro mě zůstává návrat agentky, kterou jsem původně kritizoval jako zbytečně drsnou. Ve druhé sérii mi přijde podle chování jako úplně jiná postava. Nebylo by tak lepší mít tam skutečně jinou postavu? Navíc motorkáři jsou v podstatě nezničitelní, jak jinak si vysvětlit, že chvíli potom, co málem umře na ránu do hlavy rozdává v souboji hlavičky? Ale i přes tyhle drobné chyby a občasnou díru v logice chování postav nabrala druhá série rozhodně směr hodnocením nahoru a těším se na to, jak to bude pokračovat... 3. série Třetí série začíná opravdu pomalu a vážně poměrně dlouho trvá než se začne něco dít. Celá zápletka s IRA a gangem z Belfastu je dost zmatená a jako obvykle se logika při chování některých postav vytrácí. I přesto přeze všechno je připraven opravdu skvěle propracovaný závěr, který nás konečně připraví o některé nadbytečně "hráče" a epické finále uzavře několik uliček. Jsem zvědav, jak to bude pokračovat dál, protože myslím, že právě tady se to láme a postavy už nemají šanci zůstat "dobré". 4. série Čtvrtá série je bezpochyby zatím nejdivočejší ze všech. Na scéně se objevuje mexický kartel v čele s Danny Trejem a výrazně přibývá akci a přestřelek. Jako již klasicky i tentokrát se pokračuje ve velké intrikářské hře, i když tentokrát už je Clay výrazně blíž tomu, co si zaslouží. Jeho postava mě vytáčí a společně s Gemmou bych je nejradši odstranil. Nové postavy na scéně jsou fajn a přinášejí do Charmingu něco zajímavého (policie, návladní). V závěru přijde několik překvapivých (i méně překvapivých) zvratů a také příprava na nadcházející sérii. Celkově je to výrazně lepší než předchozí série, ale nejlepší druhou přeci jen nepřekonalo. 5. série Jax konečně usedá do prezidentského křesla. Akce rozhodně neubývá, intrik neubývá, zamotanosti také ne. Naopak přibývá mrtvých nebo nových postav. Jedna věc mi na Sons vážně vadí, a to je fakt, že odmítá odstranit otravný postavy, co už nemají co nabídnout (Gemma, Clay) a místo toho klidně oddělá jednu z těch nejzajímavějších (Opie). Spousta povědomých tváří zpříjemnila průběh, ať už to byl Donal Logue, Joel McHale, Harold Perrineau nebo Billy Brown, ale určitě nejde o nejlepší sérii. Jax je na cestě stát se ještě větším antihrdinou než doteď. Jsem zvědav, kam se to ještě posune. 6. série V průběhu šesté série jsem si říkal, že Sons už pomalu dochází dech. Celá série je totiž opravdu pomalá a roztahaná a řeší se hlavně problém Tara vs. Gemma. SOA se opravdu povedlo vytvořit postavu, kterou nemám rád o první minuty a které jsem za dobu celého seriálu nepřišel na chuť a nefandil ji a minutu. Ano, nepřekvapivě je to Gemma. Alespoň, že konec série připravil několik akčních okamžiků, které určitě patří ke zlatému fondu seriálu, ať už jde o Claye nebo Taru, případně vyřízení Irů a Asiatů v podání Sons taky stojí za to. Teď doufám v drsnou závěrečnou sérii, protože po událostech z finále se z Jaxe musí chtě nechtě stát neřízená střela... 7. série Když nad tím s odstupem přemýšlím, tak sedmá a závěrečná série mi nabídla přesně to, co jsem od ní čekalo. Jax byl utržený ze řetězu a rozpoutal válku na všech frontách, aby se v závěru dozvěděl krutou pravdu a vyřešil to způsobem sobě vlastním. Jax kompletně dokončil přerod z oblíbené postavy do absolutního antihrdiny, kterému je opravdu těžké fandit. Jinak hosté v sedmé sérii překvapili a potěšili (např. Marylin Manson nebo Courtney Love). Předem mi bylo jasné, že většina postav, ať už vedlejších nebo hlavních, se dočká nehezkého konce, ale i přesto mě překvapilo, jak moc krvavá tahle série byla. Jsem spokojen s koncem Gemmy, protože její postavu jsem upřímně nesnášel a nechápal jsem, jak se mohla dožít takhle pozdních epizod. Už opravdu dlouho jsem nějakou postavu tak špatně trávil jako ji. A samotný závěr vlastně dokonale zapadal a dával smysl... Sedm sérií je opravdu pořádná dávka a motorkáři během ní zažili nejen úspěchy, ale také pády a stejně tak to bylo s mým nadšením. Některé série se mi líbily víc než jiné, ale jako celek si Sons of Anarchy zaslouží slova chvály, protože nabídl spoustu věcí, které nejsou k vidění v jiných seriálech. Hudební doprovod skvělý a soundtrack rozhodně stojí za poslouchání. I přesto všechno zůstane drobná pachuť z odstranění dobrých postav a ponechání těch protivných. To však určitě nezapříčí to, abych na seriál vzpomínal ve zlém. Rozhodně doporučuji se podívat a učinit si vlastní názor. Nezbývá než si naposledy pustit "Riding Through This World All Alone" a vzpomínat... (16.09.2015) (méně) (více)

Jax's got 99 problems and his mom caused them all. ♥ Minimálně jedno se musí panu Kurtu Sutterovi nechat, a totiž že po scenáristické stránce předvádí velmi působivou eskalaci zla a špatné karmy. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že našim psancům prošlo leccos, že nikdy nebyli potrestáni za své špatné skutky a že na konci jako klub vycházejí obrozeni ke světlým zítřkům, tak podle mého je pravdou přesný opak. Jediné postavy, které se dočkaly "šťastného konce" jsou Wendy a Nero, a oba se toho dočkali díky tomu, že doopravdy postavili blaho a štěstí svých dětí (své rodiny, téma celého seriálu) nad svoje osobní sobecké zájmy. Mimo ně jsou jediní dva lidé, kteří kromě slepé oddanosti (kterou si Sutter velmi často plete s opravdovou láskou) projevili také svědomí, přítomnost kritické myšlenky a obecně vnitřního života a touhy po něčem "větším", byli Tara a Juice, a oba dva byli za svoje následná chybná rozhodnutí ve snaze toho "něčeho" dosáhnout potrestáni mnohonásobně víc než všichni ostatní se srovnatelnými prohřešky. Tara se tak dlouho bála, aby se na ni neobtiskla černá ruka klubu, že se raději vrhla do propasti sama a rozhodla se pletichařit na stejné úrovni jako oni, čímž v mých očích kompletně přišla o svou nevinnost a jako postava byla již nevykoupitelná. Juice rozdrtil tlak vnější hrůzy natolik, že rezignoval na myšlenku sebe sama jako samostatné jednotky a nechal se manipulovat jak Clayem, tak Jaxem do situací, které už sám nemohl ospravedlnit a tak jenom přijímal další a další tresty za činy, které nebyly z jeho hlavy a se kterými se nikdy vnitřně neztotožnil. Ve výsledku si ale myslím, že Clay se vůči němu zachoval lépe než Jax, neboť mu po přiznání viny odpustil s tím, že "každý u stolu udělal něco". Jax zaslepený pocitem, že je ten princ přinášející "spásu", takovéhle introspekce vůbec nebyl schopen a pokračoval tak v měření dvojím metrem. Ale i přes to všechno, co se na něj sneslo, se byl Juice ve svých posledních momentech schopen usebrat a odejít podle svých vlastních podmínek, čímž se pro mě stal jediným členem klubu, který si na konci seriálu zaslouží respekt a vykoupení, a jediným opravdovým beránkem božím, který si zaslouží roztahovat ruce jako Ježíš. To se rozhodně nedá říct o Jaxovi, jehož finální "oběť" v mých očích nemá vůbec žádnou hodnotu. Jeho postava je dávána do kontextu s osudem jeho matky, neboť se oba zaklínají mantrou, že činí svá rozhodnutí "pro rodinu". V případě Gemmy je poměrně brzy zřejmé, že nemá nic jako osobní morální kodex a že není ochotna potlačit svoje vlastní blaho nebo sobecké motivy ve prospěch svého syna ani vnoučat. Jax oproti tomu začíná se silnou motivací vymanit se z předurčeného zakletého kruhu, ačkoliv nevědomky přispívá k tomu, že se do něj zakořeňuje ještě víc. Problém je v tom, že postupně se to nevědomky promění velmi definitivně ve "vědomky" a zejména právě jeho chování k Juicovi a potom také neschopnost disciplinovat ostatní členy klubu (včetně sebe) kvůli sobecky motivovaným činům z něj ve výsledku dělají špatného člověka, záporného hrdinu a selhávajícího vůdce. Jeho kralování nekončí nastolením míru, nýbrž zoufalým odstraněním problémů, které sám způsobil, a zanechává klub přesně tam, kde byl na začátku, nedošlo k žádnému vývoji. Je třeba si vzpomenout, že celý příběh začal tím, že jim "někdo zvenčí" vypálil skladiště. Stačí jedna malá gangsterská crew, která si bude chtít trochu přilepšit, a veškerý shit se může roztočit nanovo. A klub, který tento shit bude řešit, je slabý a nestálý. Většina jeho finálních členů se navzájem zná jenom pár měsíců plus několik málo roků letmého setkávání, rozhodně mezi sebou nemají ono "bratrské pouto", které drželo původní Syny pohromadě. Ti nejchytřejší a nejloajálnější jsou mrtví. A nový prezident a vice-prezident na svých místech nejsou proto, že by si to zasloužili, ale jednoduše proto, že zbyli jako poslední ze "staré" generace. Chibs byl původně jednou z mých nejoblíbenějších postav (nejen proto, že Tommy Flanagan je bůh a chtěla bych ho za muže), ale vývoj jeho charakteru byl bohužel také směrem dolů a během sedmé série se prokázal už jenom jako bezcharakterní bastard neschopný udržet si v hlavě odstup a celkový pohled na problém. A Tig vůbec nikdy neprokázal, že by měl nějaké inspirativní vůdcovské schopnosti. Takže kluci, z mého pohledu vám můžu popřát hodně štěstí, ale myslím si, že hodně ho ve výsledku asi nebude. --- Tak, tohle všechno byly moje myšlenky po konci poslední, sedmé série. Zní hodně zklamaně a rozčarovaně, ovšem to je pro to, že sedmá série pro mě byla kvalitou o dva až tři stupně pod celým předchozím seriálem, který jsem si užila zatraceně hodně. Sutter byl od začátku nekompromisní a svůj, a ke konci se bohužel trochu moc zhlédl v manýrách, které si předtím stihl vybudovat. Hodně epizod mělo (dle mého zbytečně) stopáž blížící se k 70 i 80 minutám, ačkoliv děje v nich bylo podobně (nebo i méně) než v původních standardních 40 až 50 minutách. Ve zpětném zrcátku jsem měla nejraději první až třetí sérii, protože ty byly vystavěné tak, že i těm mimo zákon stojícím psancům se dalo opravdu z celého srdce fandit, a hlavně potom se už nikdy nepodařilo představit tak skvělého antagonistu, jakým byla agentka Stahlová. A s tím souvisí i to, co jsem na Synech ze začátku obdivovala snad úplně nejvíc: ačkoliv se jedná o příběh z výsostně macho světa, obsahoval i výrazně stratifikovanou řadu zajímavých a osobitých ženských postav. Tento prvek se postupně také vytratil, což je škoda. (Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že i nové mužské postavy byly často ploché a málo prozkoumané na úkor těch několika ústředních.) V posledních řadách se z žen upírá pozornost hlavně na Gemmu, a i její motivace a vlastní problémy byly čím dál tím plošší a méně "skutečné", než věci, se kterými se potýkala ze začátku. Ale to už se začínám trošku opakovat, takže si pogratuluji, že se mi podařilo v komentáři k seriálu o motorkářích použít slova usebrat se a stratifikace, a ukončím to s tím, že kdyby to pan Sutter uťal trochu dřív, byla bych ještě šťastnější, ale i teď jsem pořád dost šťastná. (Ale ne za to, cos provedl Juicovi, ty pacholku.) (11.10.2017) (méně) (více)