Povolání: Reportér

Zajímavému příběhu bohužel zcela vévodí jeho nezajímavost, perspektivní nosný námět vyústil pouze v nudné a navenek estetické filozofično, které je ale o to více nepřesvědčivé, čím silněji se Antonioni snaží přizpůsobit film širšímu diváckému okruhu. Hypnotická kamera, zručná atmosférická režie, která dokáže posouvat děj i s minimem pronášených replik, a samozřejmě tradičně rozervaný Jack Nicholson patří neochvějně do první filmové ligy, ale v celkovém součtu se podílejí na průměrném vyprávění se zoufale absentujícím dramatickým či emocionálním obloukem, který by dodal jednotlivým zvratům nebo alespoň postavám charakteristickou a reálnější tvář... 60% (06.12.2015)

Jeden z filmových restů, který jsem měl. Antonioniho Zvětšenina na legendárního Jacka Nicholsona prý udělala velký dojem, byl tak rád, že spolu mohli spolupracovat na tomhle pomalém, minimalistickém a odosobněném kousku kombinujícím realitu a imaginaci. Novinář David využije náhodné smrti obchodníka se zbraněmi a rozhodne se vzít na sebe jeho úlohu. Prchá před svými problémy přes polovinu Evropy, aby mu nová identita přinesla další. Nicholson dokázal oživit postavu, která je (při vší úctě k tvůrcům) jen matně načrtnutá, výsledek upoutá jen velmi sporadicky, děj je nesouvislý, jiskření mezi ním a (v reálném životě expřítelkyní) Marií Schneider krapet mdlé. Za mě rozpačitý zážitek. (07.07.2019)

Povolání: Reportér je poetickou ódou krize středního věku a Antonioniho rukopis si pohrává s pocitem. Vyhoření profesního i osobního života po fyzickém vyčerpání neodolalo impulsu myšlenky. Změna identity má být životadárným elixírem, ale fascinace samotnou podstatou přeměny se zvědavě noří pod povrch a hledá identitu. Nechává se strhnout tajuplným proudem pocitu osudovosti, nejhlasitější bolestí je osamělost. Minulosti se utíká z přesvědčení, přítomnost je ve znamení tápání a povlávání, budoucnost se nesrozumitelně ztrácí v neschopnosti rozhodnutí a bezradnosti duše. Některé následky činů již nelze zvrátit, změna nepřináší očistné znovuzrození a cynicky se vysmívá vzrůstajícímu pocitu strachu marnosti. Hlavní postavou krize středního věku je David Locke (zajímavý Jack Nicholson), uznávaný anglický televizní novinář. Pozorovaná neměnná bezútěšnost politicko-společenského stavu, rutinní setrvačnost prázdného svazku, fyzická náročnost předpokládaných ambicí. Celková a absolutní vnitřní vyhořelost je silným impulsem, náhoda se šibalsky usmívá a lákavě mrká v náznacích, naděje halucinuje v představách neznámého pocitu svobody a nezařaditelnosti a Gaudí s pouští se stávají symbolem. Osamělost je nejsilnějším pocitem, pevný bod nikde v dohledu. Obroda umřela na nerozhodnost a strach, svoboda spolkla samu sebe. Hlavní ženskou postavou je mladá obdivovatelka Gaudího staveb (zajímavá Maria Schneider), svůdný přelud. Vzbuzuje zdání éterického vlnění předurčenosti, oslavuje mužnou sílu moci a možností a bloudícímu se stává Sirénou s omamnou příchutí. Důležitou postavou je David Robertson (Charles Mulvehill), efektivní obchodník a nabídnutá možnost změny. Nevyplácí se kráčet ve stínu silného ducha, pokud neznáme jeho prokletí. Výraznější postavou je Rachel Locke (Jenny Runacre), Davidova manželka se zaskočeným svědomím, které jí nutí do hledání odpuštění. Lze najít objektivní pravdu? A také Martin Knight (Ian Hendry), televizní producent a Davidův spolupracovník i kamarád. Za zmínku stojí také čadský opoziční předák Achebe (Ambroise Bia). Hlavním motivem filmu je hledání, osamělost a tápání. Zápletka je filozofickou pomůckou a pohrává si s lidskou slabostí, strachem. Krize středního věku v Antonioniho podání je esteticky filozofujícím moučníkem. (17.06.2018)

Jedna z lepších rolí Jacka Nicholsona, jeden ze snadněji uchopitelných Antonioniho filmů - pokud ale čekáte klasické krimi drama, tak Vás tento (krásně!) rozvláčný film asi hodně zklame. Absence dramatického oblouku je zde zcela účelová - "Povolání: Reportér" operuje tichem a prázdnotou tak, že - samozřejmě pokud přistoupíte na pravidla hry - se ke konci dostává do meditativní atmosféry. Neříkám, že by mě tenhle film nadchnl jako celek, ale jako v každém Antonioniho díle jsem si opět našel okamžiky, které mě dokonale dostaly - tady to byl především dlouhatánský nájezd přes pokoj ven na sluncem rozpálenou ulici, během kterého proběhla kulminace celého příběhu. Krása. (15.12.2012)

Samotné téma mě tak absorbovalo, že jsem z filmu příliš neměl. Co? Samozřejmě požitek. A toto samontné téma bych nazval "správa identity". Přestože většina lidí se nechává svojí vlastní identitou zotročovat, místo aby jí řídila (identity control") a přestože pro mnohé je vlastní identita víc než vlastní život, dají se s ní dělat opravdové psí kusy: identita se dá přivlastnit (nejlépe Michal Lazňovský: Případ Martina Guerra, oba filmy - Návrat Sommersbyho a Návrat Martina Guerra jsou jen mírně naprůměrné), identita se dá odmítnout, nebo vyměnit, převzít či zdědit (jako zde), identity je možno se zříct, identitu je možno někomu vnutit... Při (ne)sledování Antonioniho filmu mě napadl tento scénář k filmu, v němž hraji navíc hlavní roli: Jedu s poznávacím zájezdem do Extramadury. S pomocí šikovné průvodkyně, která mi dá přednost před ostatními turisty, si tam koupím či dojednám koupi skromného domku. Doma zničím veškeré identifikační kódy kromě OP a odjedu tam "na dožití". Pozn.: " Nadstandardním" řešením identity je také Kafkův Zámek (včetně záměny v seznamu hostů Špindlerova Mlýna - viz podrobněji Reiner Stach: Kafka) (23.09.2019)