Povolání: Reportér

Michelangelo Antonioni nikdy neuměl natáčet příběhy. Nepovažoval to za svůj cíl ani za svůj handicap a v praxi se o to ve skutečnosti nikdy nepokoušel. Povolání: Reportér je snímek, který z tohoto konstatování nevybočuje, jeho námět ale působí jako mimikry, které existenciální povahu snímku zastírají a vyvolávají pocit, resp. naději, že sledujete žánrový film. Východisko dramatu by snadno šlo použít pro strhující thriller, jeho potenciál je obrovský. Na to, jak je ve skutečnosti film "prázdný", díky vnitřnímu napětí snadno zapomenete. Půvab snímku spočívá právě v diváckém očekávání, co vzrušujícího se odehraje v následující scéně. Že vás režisér tahal za fusekli (i když nemyslím, že to bylo jeho záměrem), vám dojde až postupem času. Antonioni tradičně o svých postavách prozrazuje minimum a nejvíc času věnuje záběrům exteriérů a postavy svého hrdiny. Pocity, jaké si z jeho snímku odnesete, budou souviset s tím, co od kinematografie a času věnovaného filmu očekáváte. Pro fanoušky akčních spektáklů Antonioni nikdy nebyl, ale ti ho myslím vyhledávat nebudou. Celkový dojem: 60 %. (28.04.2019)

AFRIKA. Horúčava. Žiar. Páľava. Úpek. Var. Neviem si pomôcť, ale MILUJEM používanie častých synoným. Reportér David Locke tu momentálne pracuje na dokumente. HOTEL. Postava ROBERTSON. Je mŕtvy. Dostal rýchly a smrtiaci INFARKT. Teraz výmena identít. Urobil dobre ? Zo začiatku si myslí, že áno, aspoň sa zbaví svojho tzv. bezvýznamného života. No, po čase si uvedomí, že sa stal frekventovaným pašerákom zbraní, po ktorom pôjde určitá skupina nebezpečných ľudí. Úteky. Skrývanie sa. A vôbec, stálo mu to za takýto adrenalínový život ? Hm... ťažko povedať. V pätách má svoju súčasnú priateľku, ktorá neustále vyhľadáva práve tohto chlapíka Robertsona, či Locke, alias Robertson má k dispozícii dievča, ktoré sa mu snaží pomôcť, bohužiaľ, už nie je žiadne možné východisko ? Taliansky režisér MICHELANGELO ANTONIONI pristupuje k nakrúcaniu filmov, ROVNAKO, ako iný Michelangelo, Buonarroti, čo je taktiež veľká KAPACITA vo svojom OBORE !!!!!! Nádherná KAMERA LUCIANA TOVOLIHO, a tie komponované zábery, to je krása ! Po skvelom Prelete nad kukučím hniezdom, opäť excelentný herecký výkon majstrovského Jacka Nicholsona ! Absolútny elegán filmového NAD - HERECTVA, ak si to takto vôbec môžem dovoliť povedať ? Samozrejme, Mária SCHNEIDER, bola pekná a sympatická, ušla nadovšetko. Som s ňou náramne spokojný ! A ja som zase oveľa viac spokojnejší s Reportérom, ako so Zabriskie Point a Zväčšeninou ! A tak dlho mi unikal, čo považujem za premárnený čas ! (08.07.2017)

Jedna z lepších rolí Jacka Nicholsona, jeden ze snadněji uchopitelných Antonioniho filmů - pokud ale čekáte klasické krimi drama, tak Vás tento (krásně!) rozvláčný film asi hodně zklame. Absence dramatického oblouku je zde zcela účelová - "Povolání: Reportér" operuje tichem a prázdnotou tak, že - samozřejmě pokud přistoupíte na pravidla hry - se ke konci dostává do meditativní atmosféry. Neříkám, že by mě tenhle film nadchnl jako celek, ale jako v každém Antonioniho díle jsem si opět našel okamžiky, které mě dokonale dostaly - tady to byl především dlouhatánský nájezd přes pokoj ven na sluncem rozpálenou ulici, během kterého proběhla kulminace celého příběhu. Krása. (15.12.2012)

Film o samotáři pro samotáře. Jako jsem já. Dnes nepříliš známý Antonioniho film s Nicholsonem se klasicky filosoficky táhne, což je Antonioniho trademark. Hlavně na začátku, ale postupně vás vtáhne do myšlenkových pochodů Jackovy postavy, které se naskytne příležitost žít nový život pod jinou identitou. Antonioni se typicky nesnaží budovat příběh, ale spíš zpovzdálí zachycuje posloupnost událostí. Kvalitní film se pozná tak, že ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení. THE PASSENGER je toho příkladem. (27.12.2018)

Samotné téma mě tak absorbovalo, že jsem z filmu příliš neměl. Co? Samozřejmě požitek. A toto samontné téma bych nazval "správa identity". Přestože většina lidí se nechává svojí vlastní identitou zotročovat, místo aby jí řídila (identity control") a přestože pro mnohé je vlastní identita víc než vlastní život, dají se s ní dělat opravdové psí kusy: identita se dá přivlastnit (nejlépe Michal Lazňovský: Případ Martina Guerra, oba filmy - Návrat Sommersbyho a Návrat Martina Guerra jsou jen mírně naprůměrné), identita se dá odmítnout, nebo vyměnit, převzít či zdědit (jako zde), identity je možno se zříct, identitu je možno někomu vnutit... Při (ne)sledování Antonioniho filmu mě napadl tento scénář k filmu, v němž hraji navíc hlavní roli: Jedu s poznávacím zájezdem do Extramadury. S pomocí šikovné průvodkyně, která mi dá přednost před ostatními turisty, si tam koupím či dojednám koupi skromného domku. Doma zničím veškeré identifikační kódy kromě OP a odjedu tam "na dožití". Pozn.: " Nadstandardním" řešením identity je také Kafkův Zámek (včetně záměny v seznamu hostů Špindlerova Mlýna - viz podrobněji Reiner Stach: Kafka) (23.09.2019)