Synové hor

V porovnání s Posledním závodem nevychází tento snímek podle mě vůbec špatně. Ačkoliv jakoby každý z těchto filmů byl o něčem úplně jiném. Zde je to hlavně o síle přátelství, což Poslední závod naopak moc neakcentuje. V úvodu je na filmu trošku znát doba jeho vzniku (viz připomínka těžkých sociálních podmínek v Hančeho širší rodině). A zejména po hudební stránce na mě film zas působil poněkud archaicky. Ale špatné to celkově určitě nebylo. Dokonce mě mile překvapilo, že v jedné scéně (když se rozdělují úkoly v záchranářské operaci) bylo zmíněno i jméno Emericha Ratha, hrdiny z Posledního závodu. (11.05.2022)

Chtěla jsem dát původně krásné čtyři hvězdy, ale nemůžu, prostě to nejde a to z mnoha důvodů.. Předně tento snímek sděluje myšlenky, které jsou mi velmi blízké, o síle přátelství, o sportu, o vlastenectví, k tomu je natočený kousek ode mne a ta blízkost mě v závěru dostala.. Slzy jak hrachy, Bohumil Hanč a Václav Vrbata.. Vše, co by se dalo či mohlo vytknout, už jsem zapomněla.. Poklona tvůrcům za ten závěr ve sněhové bouři.. (06.01.2021)

Střídmá filmová řeč přibližuje skutečné životní osudy dvou skromných severočeských tkalců z Podkrkonoší a s nimi kus děje z tohoto českého regionu na někdejším německo-českém vnitřním jazykovém rozhraní. Vzpomínky dnes již mrtvých někdejších českých hraničářů, že mezi prostými lidmi byly národnostní problémy vždy ztlumeny, že více je spojovala blízkost práce, nouze, společně sdílených skromných životních existencí, než dělil rozdíl jazyka, jsou tu převedeny do dvou typických osudů vyjadřujících za jiné obsah těcho zdánlivě banálních slov a vět. Bohatý společenský i kulturní a posléze také tělocvičný život, jímž tito skromní, hrdí lidé, naši předci plně a šťastně žili, je tu představen ve svých skutečných konturách. I to byl český národ, i tak vypadalo skutečné vlastenecké - ne šovinistické - češství. Jsou to naše kořeny, jimž jsme tolik dlužni. Je to úcta, kterou si odpíráme a již se sebeochuzejeme. Je to poklad, jehož hodnota uplývajícími desetiletími, která se pomalu začínají proměňovat v staletí, stoupá a neustále se zhodnocuje. Krkonošské stráně zásluhou lidí, jakými byli Hanč i Vrbata, venkovští učitelé, jejich ženy, rodiny, i těch, kteří dokázali jejich osudy zživotnit na stránkách knih i ve svitcích filmových pásů, zůstávají osobitým, výrazným českým regionem. Krajinou s nezaměnitelným osudem. Výzvou i snem. Českým údělem. (21.12.2008)

Závěrečná pasáž se samotným závodem je uhrančivá a patřičně drsná, ale příliš krátká a uspěchaná. Důvodem je rok vzniku, protože v padesátých letech nešel natočit ani sportovní film, aby na něj nebylo naroubováno sociální drama. Tvdrý život v Krkonoších pozdního Habsburského mocnářství si o to v očích soudruhů z Barrandova přímo říkal, takže většinu stopáže zabralo tkalcovské tření bídy s nouzí. Josef Bek se svým živelným herectvím utáhl i tohle, ovšem šance na působivý surival byla promrhána. (01.04.2022)

Jeden z nejlepších domácích filmů 50. let. Nikoli doslovný otisk reality, tvůrci neměli zájem o dokument a promarnili v tomto ohledu i účast Emericha Ratha, ale skvělé horské drama s národním poselstvím. Když se podíváme na ty filmy a výkony, které v té době dělali Bek (Anna proletářka, Rudá záře nad Kladnem) a Vala (Zítra se bude tančit všude), tak toto je jednoznačný krok vpřed od schematičnosti a plakátů. Pateticky se tu sice ještě pořád cituje a inscenuje Jirásek, ale psychologie postav je už zajímavá, naivní až pohádková zůstává jen manželská romance Hančových a vztah Vrbaty k jeho matce. Závěr je dokonalý a srovnatelný s německými bergfilmy. (31.01.2023)