Kniha přežití

Příkladná esence filmové audiovizuality: auido zajišťuje ohromující zenovej soundtrack na pomezí Nine Inch Nails a Williama Orbita, vizuál desaturovaná, sépiově utlumená barevnost kopírující fotografie Jana Saudka a slavnou „dream sequenci“ ze Stalkera. Zároveň je Kniha přežití další z přímých důkazů technologického determinismu, podle něhož určuje estetickou podobu kinematografie technologie, protože dříve by podobné meditativní post-apo krajinky oslovující diváky mystickou zkušeností vznikaly velice těžko. (-spoilery-) Není divu, že hrdinové přenesení do takovýchto světů ztrácejí vždy jeden ze smyslů a nejsou schopni jej vnímat v celé své komplexitě, viz ušní žábry Costnera ve Vodním světě (coby mutant podobající se rybákovi slyší skvěle ve vodě, ale o to hůře na souši), mlčenlivost Gibsona z Šíleného Maxe (za celý film promluví jen pár vět) a zraková dysfunkce Washingtona. Přirozené meze, jimiž příroda ohraničila citlivost jejich smyslů, je chrání před přesycením informacemi. Kdyby mohli snímat vše, pak by musela být informačně-procesorová kapacita jejich mozků nesrovnatelně vyšší. Barvami hýřící a mnohotvárný svět, jež poznáváme prostřednictvím postavy Washingtona, je tak nahrazen hrubou schematizací, ve které neexistují ani barvy, ani vůně, ani pocity, ani samo běžné plynutí času. Všechno to zůstává vyhrazeno pouze postiženým, vůně slepé ženě a zvuk třeba Washingtonovi, kteří zas ale nemohou pojmout z bohatosti světa něco jiného. Degrese smyslů, symbolizující nemožnost plně obsáhnout nové přetvořený svět a přenášející tuto ztrátu na hlavní postavu, provází nakonec každého hrdinu z post-apo civilizace. Kvůli této rozpolcenosti mezi světem o sobě a světem pro postavu nejsou post-apo fikce zpravidla čistým žánrem, ohraničeným jasnými pravidly, nýbrž benevolentnějším sub-žánrem, v němž vedle sebe koexistují stará pravidla s novými ustanovenými po světové katastrofě, díky čemuž není Kniha přežití projektem ani vyloženě ambiciózním jako Chvalozpěv na Leibowitze o snaze mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti, ani marshallovsky-dravým, a vzbuzuje tím otázku, jestli než dojít do extrému není lepší kompromis mezi artem/midcultem a žánrem. A odpovídá, že kompromis není k zahození, ačkoliv takový film pak může být napadnut jednak z důvodu přílišného kazatelství, druhak proto, že postrádá více akce. Nespočívá ale právě v tomto výlučnost Tarkovského Stalkera - totiž v tom, že patří do arthouseu, ale střílí se v něm, navštěvují se v něm jiné světy a některé postavičky jsou přes nelíčenou apelativnost téměř až komiksové? (26.12.2010)

Neskrývaná celovečerní reklama na křesťanství, která - možná zázrakem, ale spíš omylem - docela obstojně baví. Paralely k westernům (bitka s cizincem v baru, duel na ulici, střelba z gatlingu) tedy nevidíme v post-apokalyptickém subžánru poprvé, ale spolu s WTFózními vtípky a (bůhví jestli záměrně) legrační postavou Eliho, který v sobě kombinuje apoštola Pavla s terminátorem, nám neustále připomínají, že tady o víc jak zábavu pro teenagery nešlo. Jen doufám, že do San Francisca doběhl ještě někdo, kdo zachránil Bhagavadgítu. Jen s jedním náboženstvím by v znovuzrozeném světě byla asi dost nuda. (15.02.2010)

PostApokaliptická perfekcionistická krajina, která je jak vystřižená ze hry Fallout 3 a náboženská výprava za lepším zítřkem. To co si film první polovinu u diváka pěstoval, to tu druhou záhy rychle zbořil, téměř až k základům. Začátek Book of Eli je výborný a drsnost s jakou se představil připomínal Mad Maxe 3 a Resident Evil 3, a jako divák jsem se těšil na každou další minutu, ošem do doby než se objevila sexy Mila Kunis, která perfektně nalíčená mezi ostatní špinavce prostě nezapadla, moc tomu ani nepřidal konec ve stylu, který připomínal návrat Lary Croft z Tomb Raidera, Denzel Washington má hodně dobrou paměť a vše skončí vlastně Happy - endem. Film má opravdu dobrou myšlenku, která ovšem není dovedena až do zdárného konce, takže divák si z filmu neodnese to co chtěl film ve skutečnosti zdělit, ale to už je problém špatné interpretace ze strany režiséra a ne diváka. 60 % (31.05.2010)

Komentář obsahuje SPOILERY!! Denzle, Denzle, jak jsi mě mohl donutit, abych si tě půjčila za 50Kč a pak celý film trpěla u tvého biblického poslání? Proč? Co jsem Ti udělala? Ty máš takové štěstí, že Tě mám tak ráda a že jsem ti schopná odpustit tu první polovinu filmu, kdy kosíš všechny ty hloupá stáda, kteří se tě snaží zabít a je mi jedno z jakého důvodu. Ale bohužel Ti už nedokáži odpustit, že ta ona kniha přežití, kterou celou dobu tak chráníš, je Bible! A promiň, že to musím napsat, ale za konečnou pointu a tvou údajnou slepotu bych Ti nejradši vyškrábala oči!! Jenže jak jsem již řekla, mám Tě ráda, tak nebudu zlá, DVD vrátím neporušené a až tě uvidím někde v nějakém časopise, lihovkou ti začmárám obličej. Prakticky zůstaneš beze změny, jen trošku více opálený, a já to budu brát jako satisfakci :o) (26.07.2010)

Tohle bylo nad očekávání dobré. Recenze sice na snímek bratrů Hughesových házely kdejakou špínu, ale mně výsledek stačil. Filmy s post-apokalyptickou tématikou v poslední době letí, ale potenciál z nich umí vytřískat málokdo. Režisérským bratrům se to alespoň z části povedlo. Slunce pálí o sto šest, zem je vyprahlá a vypulírované digitální mraky dodávají k celé té matné náladě dokonalou tečku. Potlačení barev halí snímek do jednobarevných odstínů. Mezi těmi, kteří při celosvětové katastrofě (aneb ozónová vrstva to holt jednoho krásného dne nevydržela) přežili, protože zalezli pod zem (a nesnědli se, protože to zatím šlo i bez toho), má pitná voda cenu zlata. Lidská důstojnost je pasé, ruiny měst se změnily ve westernové osady, ve kterých spravedlnost nemá žádnou váhu. Mezi onou nepřívětivou krajinou chodí ultadrsňák Eli Denzela Washingtona, který nevyhledává problémy, ale jeden velký mu způsobí batoh na zádech, který skrývá ideologickou zbraň. Úlisný a diktátorský kápo Gary Oldman totiž zatouží po posledním výtisku Bible, který mlčenlivý poutník Eli chrání už desítky let, aby jej dopravil do lepšího světa... a tak začne pořádná mela. Tedy, když už se Hughesové postaví k nějaké akční sekvenci, nelze protestovat. Choreograficky dobře zvládnuté scény mají vždy něco navíc (třeba úplně první kontaktní rvačka se tu děje ve stínu černých siluet), a i když jich není mnoho, tempo vyprávění a záběry na krajinu divákovu pozornost udrží v náležitých hodnotách. Horší to mají bratři s dialogy a placatými postavami. To, co ale nedokázali přivést v život (třeba chaotický závěr), nahrazují herci. Tedy, alespoň ústřední duo. Divák tak může spekulovat, kdo je z dvojice Oldman – Washington větší bourák!! (13.07.2010)