Kniha přežití

Příkladná esence filmové audiovizuality: auido zajišťuje ohromující zenovej soundtrack na pomezí Nine Inch Nails a Williama Orbita, vizuál desaturovaná, sépiově utlumená barevnost kopírující fotografie Jana Saudka a slavnou „dream sequenci“ ze Stalkera. Zároveň je Kniha přežití další z přímých důkazů technologického determinismu, podle něhož určuje estetickou podobu kinematografie technologie, protože dříve by podobné meditativní post-apo krajinky oslovující diváky mystickou zkušeností vznikaly velice těžko. (-spoilery-) Není divu, že hrdinové přenesení do takovýchto světů ztrácejí vždy jeden ze smyslů a nejsou schopni jej vnímat v celé své komplexitě, viz ušní žábry Costnera ve Vodním světě (coby mutant podobající se rybákovi slyší skvěle ve vodě, ale o to hůře na souši), mlčenlivost Gibsona z Šíleného Maxe (za celý film promluví jen pár vět) a zraková dysfunkce Washingtona. Přirozené meze, jimiž příroda ohraničila citlivost jejich smyslů, je chrání před přesycením informacemi. Kdyby mohli snímat vše, pak by musela být informačně-procesorová kapacita jejich mozků nesrovnatelně vyšší. Barvami hýřící a mnohotvárný svět, jež poznáváme prostřednictvím postavy Washingtona, je tak nahrazen hrubou schematizací, ve které neexistují ani barvy, ani vůně, ani pocity, ani samo běžné plynutí času. Všechno to zůstává vyhrazeno pouze postiženým, vůně slepé ženě a zvuk třeba Washingtonovi, kteří zas ale nemohou pojmout z bohatosti světa něco jiného. Degrese smyslů, symbolizující nemožnost plně obsáhnout nové přetvořený svět a přenášející tuto ztrátu na hlavní postavu, provází nakonec každého hrdinu z post-apo civilizace. Kvůli této rozpolcenosti mezi světem o sobě a světem pro postavu nejsou post-apo fikce zpravidla čistým žánrem, ohraničeným jasnými pravidly, nýbrž benevolentnějším sub-žánrem, v němž vedle sebe koexistují stará pravidla s novými ustanovenými po světové katastrofě, díky čemuž není Kniha přežití projektem ani vyloženě ambiciózním jako Chvalozpěv na Leibowitze o snaze mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti, ani marshallovsky-dravým, a vzbuzuje tím otázku, jestli než dojít do extrému není lepší kompromis mezi artem/midcultem a žánrem. A odpovídá, že kompromis není k zahození, ačkoliv takový film pak může být napadnut jednak z důvodu přílišného kazatelství, druhak proto, že postrádá více akce. Nespočívá ale právě v tomto výlučnost Tarkovského Stalkera - totiž v tom, že patří do arthouseu, ale střílí se v něm, navštěvují se v něm jiné světy a některé postavičky jsou přes nelíčenou apelativnost téměř až komiksové? (26.12.2010)

Přestože mi tam víra v hlavní roli nevadí, představovala bych si to trochu jinak. Jsem sice ráda, že to nebyla jen slaboduchá střílečka. Na druhou stranu D. Washingtonovi naložili až moc dobra. Málo drsných hlášek, vychytávek a přesvědčení. Ale stejně mi přijde dojemné, že si zapamatoval celou bibli. (20.04.2011)

Jedna z omylem nejsměšnějších WTF blbostí, které jsem letos viděl. Atmosféra ujde, herecké výkony také, ale problém nastává už v tom, že nejsem schopen se přenést přes zápletku, které je totálně nesmyslná a z (náboženského) prstu vycucaná, ani přes její vyústění, které už je pouze a jednoduše zcela debilní. Dialogy šustí papírem (Biblí), Denzel bojuje líp než Chuck Norris a The Book of Eli mi připravila vskutku otravný filmový zážitek. 30 % (31.05.2010)

Drsný Denzel a vizuál, koupený z druhé ruky od borců za kamerou Terminator Salvation, drží nad vodou tuhle postapokalypsu, ve které místo zombie řádí nemytí motorkáři, degeneráti a pár nadržených knihomolů. Scénář vypadá jak vlhký sen dvanáctiletého kluka z katolického internátu, akční scény jsou sice vyžehlené, ale nastrkané do děje jen tak, aby se neřeklo a zbytek času zabírá pouhé bloumání po rozbořené Americe, které je sice hodně fotogenické, ale jen minimálně ždímá svůj potenciál (atomovou válku vnímáte jen mimoděk, Denzel mluví v hádankách, což je zbytečné, protože o původu jeho tajemné knihy je jasno během několika minut). V závěru už se to zvrhne v neředěnou vírologii, jak za časů Bojiště Země. Od fiaska ale snímek drží sympatický hrdina a jistá ruka bratří Hughesů. Přesto mi asi dneska nedá spát, proč to celé nemohlo být trochu hlubší, chytřejší, akčnější a méně průhledné. Jeden z těch filmů, u kterých klesáte na hodnotící stupnici i proto, že jste na autory naštvaní za to, jak slibný koncept zahodili. Tentokrát do biblického žvatlání, naivních podtextů a triviální pointy. Škoda... další Šílený Max už by se docela hodil. (5/10) (11.01.2010)

Nestrhlo ma to predovšetkým kvôli na môj vkus obrovskému tlačeniu na náboženstvo a smršť wtf nápadov  tomu pravdupovediac tiež nepomohla, skôr naopak (prečo by mal akokoľvek šialený zloduch mať záujem o vlastnenie knihy, hoc aj Biblie?). Kniha prežitia sa síce môže pochváliť pôsobivou vizuálnou stránkou a výbornými akčnými scénami (o akčný film ale nejde), no to je asi tak všetko. Gary Oldman zahral v minulosti už oveľa lepšie, dĺžka je zbytočne nafúknutá a záverečné šokujúce zvraty sú blbé sú šokujúce len prvých pár sekúnd; hneď nato si uvedomíte, že sú proste len blbé (SPOILER hrdina bol celý čas slepý a Bibliu čítal slepeckým písmom, akým bola písaná a hoci sa táto jeho Biblia nakoniec predsa len dostane do rúk záporákovi, ten slepecké písmo samozrejme neovláda, ale hrdina nájde supermníchov, ktorým spamäti NADIKTUJE tisíce strán Biblie a spokojne zomrie, toto vymyslieť ozaj chcelo poriadnu dávku fantázie). (27.05.2011)