Rozbouřené vody

Celou dobu se to tváří jako hrozně formálně konvenční film, který svou uměleckost dává okázale najevo flashbackovou strukturou, hudbou i prostředím a především tématem vyrovnávání se s minulostí, smíření se s vinou a odpuštěním. Poté ale přijde posledních několik minut, které si dovolí drze podvrátit dříve viděné tím, že jsou vzpomínky zasazeny do zcela nového kontextu a to, co se zdálo jako postupné odhalování v rámci vyprávění, bylo celou dobu ovlivněné nespolehlivou optikou jednoho z antagonistů. Na konci si tak nemůžeme být jistí, jak to tedy doopravdy bylo a zda-li je nám odhalena pravda, nebo mělo jít jenom o útěchu. Na místo katarze vyvedení z konceptu a vybídnutí k zamyšlení nad komplexnějšími morálními otázkami. Takže přece umění. (07.03.2010)

Výborné, a řekl bych i originální drama o mladém muži Janovi, o kterém se z flashbacků dozvídáme, že neúmyslně zabil pětiletého chlapce a po odpykání trestu se vrací ve svém rodném městě do normálního života. Druhá linie příběhu popisuje Agnes, matku onoho chlapce, která se nikdy nedokázala smířit s jeho ztrátou a najednou se musí vypořádat s tím, že jeho vrah je opět na svobodě. Od poloviny filmu se zvyšuje tempo a narůstají i emoce, a to díky kontrastu v chování obou hlavních postav, jelikož Jan při zoufalém hledání odpuštění působí zklidněně a tiše, tak chování Agnes působilo velmi hystericky. Závěrečné chvíle se nesou v jemně lyrickém tónu, zato se srdcervoucími emocemi, které ve mě doznívaly jen velmi pomalu. (12.04.2014)

Ekte rechte, katarze byla, tak čím to, že nejsem uspokojená? Že by duchovním, morálním a dost průhledným kalkulem, kterému by ještě mohly nahnat bodíky sympatické postavy - tak to by tam ovšem nějaké musely být... No a co varhany? Ty to samy neutáhly... Život opravdu nevychází podle našich představ... a ani některé filmy - aneb severský chlad to ke mně tentokrát vzal přes nějakou blbou okluzní frontu. (20.09.2014)

Psychologické drama o vyrovnávání se s tíživou vinou. To, co by mohlo být jen pubertálním úletem, se hříčkou náhody stane tragédií. Existují různé viny, odpovědnost za smrt dítěte patří k těm největším. Hlavní postava příběhu se po letech strávených ve vězení vrací na svobodu s přesvědčením, že si svůj čin víc než dostatečně odpykala a je nejvyšší čas záležitost vytěsnit z paměti a dohnat, co se dá. Jenže je tu ještě matka, pro kterou je rána stále živá a chce po viníkovi omluvu a plné doznání. To ale pro provinilce znamená nutnost plně si přiznat vinu - a to je těžší, než trávit čas ve výkonu trestu. Film je natočený v duchu Dogma 95, s jehož estetikou mám často problémy, v případě Rozbouřených vod se mi ale Erik Poppe trefil do nálady, určitě i díky síle námětu. Cesta ke smíření tady není laciná ani jednoduchá. Celkový dojem: 90 %. (10.11.2015)

V tom příběhu je sice tolik náhod, že začne působit trochu moc vykonstruovaně, ale herci a pevná ruka režiséra to zachraňují. Hodně pomáhá nechronologické vyprávění, díky kterému párkrát vidíme stejnou scénu z jiné perspektivy. A hudba je také skvělá, včetně varhanní verze písně Bridge over Troubled Water od Simona & Garfunkela (což je ovšem asi jediný humorný moment v celém filmu). (01.12.2015)