Světová invaze

Grandiózní příspěvek k obřím hovězinám kapitalistického realismu, přikrytý hodně řídkou rouškou "doku-kamery" a dynamickou válečnou akcí ala Black Hawk Down. Liebesman krom občas povedených vykradaček Scotta / Bigelow naprosto selhal, ten film je absolutně nefunkční, nezajímavý, zcela postrádá emoce a doslova přetéká pekelnými dialogy, které ve zvoleném pseudo-autentickém tónu vyprávění odpudivě trčí (... nesponzoroval ten film U. S. Marine Corps náhodou?). Občas hodně zaskřípe i vizuál (odpudivé digitální figurky), ale ono to v té kakofonii všech složek zanikne. Film bez koulí, bez hlavy, bez paty a bez kouzla. Dokonalé naplnění škatulky epic fail. Četl vůbec někdo ten scénář, než tomu přiklepl rozpočet? P.S. Pro šťouraly... Kapitalistický realismus není můj výmysl, ale běžně používaný termín - na propagandistické filmy jako Den nezávislosti či právě Světová invaze opravdu pasuje (ohrožení demokratických hodnot primitivní ničivou silou z neznáma, vůdčí osobnosti z armády či politiky, které vedou kolektiv neochvějně k vítězství...) Ideologie žije dlouho a blaze... (07.03.2011)

Mezi slepými jednooký králem. Přiměřeně zábavný mix ID4, District 9 a The Black Hawk Down. Jonathan Liesbesman není novodobým Cameronem (za něj bude ostatně dle optimistických prognóz v následujících letech prohlášen Neill Blomkamp), naštěstí však nenalézá přehnaně okázalou odvahu se svým vzorům rovnat a opakuje se jeho recept z druhého Texaského masakru – nahodilost obsahu a nedostatek invence vyvažuje dostačující řemeslnou zručností, napodobováním a permanentním udržováním zběsilého tempa. Světová invaze tak naplňuje žánrovou formulku military sci-fi jen částečně. Koncept „uprostřed bitevní vřavy bez možnosti na vydechnutí“ v zásadě funguje a film má od začátku až do konce potřebný drajv, cílené plochosti obsahu však ubližuje nevyžádaná plochost postav, které nejsou dostatečně zajímavé individuálně (jak dokládá mdlý úvod) ani jako tým. Tým, jak dokládají klasiky žánru a praktické ukázky nezapomenutelných týmů Predátor či Vetřelci (když ne dle jména, dle vizáže, hlášky či oblíbené zbraně si je pamatujeme do jednoho), je však alfou i omegou zábavy. Patosu dodává tu správnou barvu odhodlaného hlasu a drhnoucí dialogy vyvažuje pouze Aaron Eckhart, ostatní jsou bezejmennou masou, odpadávající kus za kusem v přijatelných žánrových intencích, vzhledem k jejich anonymitě však nemá film šanci doopravdy gradovat a pouze se svižně posouvá dál. Hlavní technický nedostatek jménem střih navíc zapříčiňuje celkovou nepřehlednost situace, kdy sice víme co hrdinové dělají a kam se přesouvají, složitější je však určit, kdo má právě navrch a kdo z vojáků již „vypadl z kola ven“. O něco menším prohřeškem je občasná nepřehlednost akce (a teď nemám na mysli tu záměrnou coby navození chaotičnosti situace), způsobena většinou režijní nejistotou, kde se opět projevuje Liebesmanova dobrotivá snaha poctivě odkoukat, ve skládání záběrů za sebe a celkovém postupu se však od Greengrasse, Ridleyho Scotta a dalších přeci jen vzdaluje. Zajímavě nešťastná je snaha zahalit emzáky rouškou tajemství i v momentech, kdy je již vojáci nesledují ze zrnitých televizních obrazovek, nýbrž jsou s nimi v přímé konfrontaci. V momentě, kdy by divák měl mít alespoň tušení, kam a proti komu vojáci opětují palbu, kamera neustále zmateně uhýbá pohledem a snaží se emzáky skrýt před našimi zraky, čímž se výrazně narušuje kontinuita i dynamika akce. Přesto přese všechno převládá spokojenost, neboť podobné kousky z posledních let v áčkové produkci se dají spočítat na prstech jedné ruky, a byť Liebesman a spol. žánr zřejmě neoživí, dali v přijatelném dvouhodinovém balení vzpomenout na jeho cenné přednosti. 7/10 (05.04.2011)

Uznávám, že víc než na ten film koukat bych ho chtěl pařit. Ono to totiž vypadá jak zfilmovaná verze Modern Warfare, akorát s ufonama místo Rusáků. Je tam použito hodně prvků moderních videoher - záchrana rukojmích, stealth akce do nepřátelské základny a nakonec obrana perimetru, než přilítnou rakety. Ty akční scény jsou bomba, to mi nikdo nevymluví, ale uznávávám, že ten patriotismus může někomu lézt na nervy. Mě ale naopak scény jako, když všech sedm zbylejch mariňáků slanilo za Eckhartem a šli těm zkurvenejm ufonům nakopat prdel za zvuků patriotický hudby fakt bavily. (11.03.2011)

Tento film má tak nízké hodnocení ze dvou naprosto prostých důvodů. Lidé nedokážou respektovat skutečnost, že by vůbec kdy mohli existovat filmy, které mají za cíl jedno, pobavit. A to v největším možném měřítku, který si divák může užít skutečně jen v kině. Tak nádhernou filmovou hudbu jsem totiž dlouho neslyšel a na plátně by se podle mě perfektně vyjímala. Proč ale mluvím jen o hudbě. Ano, je pravda, že kamera se chvílemi dost třásla, ale pořád se to s ní dalo vcelku dobře uhrát. Hlava z toho nakonec tolik nebolela a to nejdůležitější divák skutečně viděl. Samozřejmě ale v rámci toho co by vidět měl a hlavně, co by si v kině měl užít. To je jedna z věcí, která mě totiž strašně mrzí a to fakt, že jsem film neviděl v kině. Na film takového typu bych si totiž musel koupit minimálně litrovej popkorn, litrovou kolu a doufat, že mi popkorn nerupne nadšením a z koly nevyrazí nadržeností bublinky. Ta akce totiž fakt byla něco. A spojení perfektní akce a naprosto dokonalé orchestrální hudby už kolikrát dokázalo, že tvoří perfektní filmy. Tady to lidi sundají jenom kvůli tomu, že to nemá bůhví jak dokonalý příběh, že kamera občas zahraje kankán na vaší obrazovce nebo že se ve filmu objeví víc patosu než nudlí v babiččině polévce. To je prostě skutečnost, kterou jsem ale v tomto ohledu naprosto v pohodě dokázal přejít. Pořád je to ale druhý problém, který tenhle film dost sráží a to je fakt, že nejenom, že lidé nedokážou na film nahlížet jako na popkornovou zábavu, oni si ho ještě k tomu všemu stáhnou z internetu, klidně i v debilní kvalitě a pak se ještě diví, proč je film nebaví. Tohle nikdy nepochopím. Světová invaze má přesně to, co správný popkornový akčňák do kina má mít. To všechno využívá na sto procent a já jsem s tím naprosto spokojený. Když už nic jiného, tak tohle se filmu povedlo na jedničku. (23.05.2011)

"Battle: Los Angeles" je zcela pomýlený multimediální projekt. Celovečerní snímek s tímto názvem nefunguje jako film, protože je koncipovaný jako videohra, a stejnojmenná videohra zase nefunguje jako hra, protože vyznívá spíš jako typicky odfláknutý merchandise komiks. Film působí jako maximálně frustrující nadstavba soudobého trendu videoherních blockbusterů typu "Call of Duty: Black Ops" či "Medal of Honor", které hráče zbavují role manipulátora a staví ho do pozice pasivního pozorovatele předskriptovaných scén. Ve "Světové invazi" takto jsme nuceni přihlížet videohernímu vyprávění, které směřuje přes narůstající počet nepřátel a stupňující se obtížnost protivníků až k závěrečnému boss fightu. Jednotlivé akční scén prokládají hloupoučké cutscény, které se snaží ustanovit osobnosti postav, ale zoufale při tom selhávají. Teoreticky podobný "Černý jestřáb sestřelen" fungoval díky tomu, že drama čerpal ze samotné centrální situace vyjádřené v názvu a postavy profiloval pouze do takové míry, aby byly od sebe základě odlišitelné. Naopak "Světová invaze" bere útok mimozemšťanů jako zástupnou věc pro titěrné a směšně schematické problémy jednotlivých postav. O to větší průšvih je, že když už k filmu vyšla videohra, nejen že je trapně krátká, ale především není vůbec spektakulární. Namísto bombasticky hyperrealistického vzhledu a intenzivní akce snímku dostali hráči vypelichaný vizuál s minimem detailů, zato se směšnou fyzikou postav a zákonitostmi zcela popírajícími fakta řečená ve filmu. Právě panákovitá stylizace spolu s doslovně komiksovými cutscénami hru usvědčuje, že původně místo ní měl vzniknout komiks. (21.06.2011)