Rango

RANGO není animovaným filmem pro dospělé jenom proto, že si nebere servítky a obsahuje velkou řadu narážek na jiné mediální texty, ale hlavně z toho důvodu, že počítá se žánrově sběhlým a na určité formální konvence navyklým divákem, což je věc, která přichází s přibývajícím věkem. (Vše je motivováno transtextuálně, a tak je poněkud nesmyslné vytýkat, že "tohle jsme viděli jinde".) Ačkoliv může být představa dítěte, které se svého rodiče dožaduje vysvětlení, co to je paradigma, zábavná, poukazuje na to, že k plnému docenění jednoho z nejlepších animáků vůbec je nutné pochopit, o čem vypovídá, a porozumět přitom prostředkům, které k tomu využívá. Jde totiž o pozoruhodné dílo nejenom z hlediska animace, která je nezvykle fotorealistická (práce ILM a konzultace Rogera Deakinse k tomu nebývalou měrou přispěly), ale i co do žánru a dobového významu. Vypráví se zde totiž o tom, že je třeba nastolit nové paradigma, protože se anomálie nakumulovaly, což mělo za následek vychýlení světa z daného řádu - ekonomické jistoty (peníze zde nahradila voda). Je tak nutné se přimknout k tradičním mýtům a vzorcům, které jsou součástí každého správného campbellovského vyprávění. Na to se v obdivuhodně sebereflexivním díle upozorňuje nejenom volbou hlavního hrdiny s tisíci tvářemi (jde o chameleona), ale i přítomností vševědoucích - a ne tak úplně spolehlivých - sovích vypravěčů a okázalým upozorňováním na konstruovanost světa zviditelňováním rámování apod. Zatímco OPRAVDOVÁ KURÁŽ bratrů Coenových je westernový milník, který v podobě biblického podobenství pojednával o tom, že došlo ke změně paradigmatu (podoba klasického westernu je mrtvá), RANGO ve své reflexi postklasického westernu (nejenom toho spaghetti, ale i acid a dalších typů) oroduje za navracení postklasické podoby žánru. (30.03.2011)

Rango je viac o epizódkových bonbónikoch než o celistvom príbehu. Ale tie bonbóniky sú tonami nápadov sršiacou poctou všetkým slávnym westernom, rodriguezovkám a nakoniec i Pulp Fiction. Postavičky zarastených jašteričích, odpľúvajúcich si hombres, ktorí sú graficky detailnejší a živší než Clu v Tronovi, sú delikatesou pre milovníkov žánru. Zimmerova post-sherlockovská kompozícia, rezaná mechikom, vypointováva komické vsuvky a dodáva grády akčným scénam, ktoré sú „nakrútené a zostrihané“ lepšie než čokoľvek čo ste videli v najlepších akčných filmoch. A pozor, kadencia dospeláckeho humoru výrazne prevyšuje mieru toho detského. (08.03.2011)

Jedna z nejlepších animovaných jízd v mém životě. K čertu s tím, že je to vlastně celé na pomezí maxima a lehkého nadprůměru - když si totiž člověk uvědomí, že "hluchá" místa ve skutečnosti nejsou naplněna ničím jiným, než poetickými záběry/dialogy, je radost rozdováděného Deppa poslouchat. Jelikož AČ Verbinski, tohle NEJSOU Piráti z Karibiku. Za sebe říkám, že neznám dospělejší americký animák - a je to znát po celou stopáž. Tohle je drsná parodie westernovek plná suchého humoru, krve a chlapáckých hlášek, a může být úplně jedno, že se to navenek tváří jako hříčka pro náctileté: tady je totiž do osmnácti vstup zakázán, jinak se to jednoduše nedá pobrat... Kdo hledá filosofií nabitý animovaný film okořeněný barvitou akcí a nezapomenutelnou atmosférou, právě našel, aneb perfektní alternativa k 9. (15.03.2011)

Strhující animovaná pocta dnes už trochu polozapomenutému světu spaghetti westernů. Chameleón promlouvající hlasem Johnnyho Deppa se rozpláclý na předním skle cabrioletu dívá v divoké jízdě na postavu bizarně zkarikovaného Raoula, kterou kdysi tak bravurně ve filmu Terryho Gilliama ztvárnil taktéž Johnny Depp, to je postmoderní rámec par excellence...a přesně v tomhle duchu do tavícího kotle své imaginace slil Gore Verbinski desítky víceméně synkretických vlivů a nechal z něho povstat svého nového hrdinu - chameleona, zvíře tisíce podob, který na sebe vlastně náhodou bere břímě westernového hrdiny. To, že jde o postmoderní hru, nezapomíná Verbinski znovu a znovu připomínat, třeba tím, že na čočku imaginární kamery nakreslí prstem hlavního hrdiny pomyslný obdélník výseku záběru. Vše je jen stylisticky dokonalá konstrukce, která drží až obdivuhodně pohromadě, uvážíme-li, co všechno do ní tvůrci zabudovali. Když Rango charakteristickým hlasem Johnnyho Deppa pronáší ,,I'm Nobody", nelze si nevzpomenout na existenciální rozměr, který ve westernu hledal Jim Jarmusch v Mrtvém muži, mystický Duch západu zase upomíná v syntézu spaghetti westernu coby žánru, neboť mýtický Spirit of the West má léty poznamenaný obličej Clinta Eastwooda a tělo a svršky Muže beze jména Sergio Leoneho, nemluvě o soškách Oskarů ledabyle naházených v kufru plážového vozítka... Připočteme-li klasické charaktery a šablonu westernových filmů, odkazy na slavné scény a typické westernové propriety, ale i aluze na mnoho newesternových amerických snímků (a to Verbinski s oblibou paroduje i své vlastní filmy), soví mexickou kapelu pějící nezřídka o mexickém kultu ,,La Muerte" a třeba surrealistický sen na poušti s létající rybou, máme tu velmi hutný postmoderní guláš. Ten se navíc ještě zahustí pochybnostmi o tom, kdo je vlastně vypravěčem tohoto příběhu - jestli ona (hudebně úžasná) soví kapela, které ovšem často její předpovědi hrubě nevychází, nebo upovídaný chameleon či nakonec sám strůjce příběhu v pozadí, filmový lyrický subjekt, tvůrce a prvotní hybatel filmu? Celý tak umanutě osobitý snímek odkazuje ještě k jednomu faktu - příštím filmem Gore Verbinskiho má být remake slavného westernu The Lone Ranger v hlavní roli, jak jinak, s Johnny Deppem, což dělá z Ranga vlastně jen jakousi přípravu na tenhle vlajkový projekt. Takže zásadní zpráva je: My, fanoušci resuscitovaného žánru, se máme zřejmě na co těšit! :-) Nádhera nesmírná... (06.06.2011)

Čekal jsem že mě tohle dobrodružství vtáhne přece jen více. Gore Verbinski si mě kdysi získal bezchybnými Piráty z Karibiku anebo Kruhem. Jeho pole působnosti vidím tedy jinde, chápu že si chtěl vyzkoušet zase trošku jiný žánr. Jednoznačným plusem filmu je fakt, že zase tak rychle nevyšumí, nejedná se o žádnou dětskou podívanou, kterou za pár minut ani nevíte že jste zhlédli. Nemohu posoudit zda-li by na mě Rango měl jiný efekt za přítomnosti originálního zvuku. Při kvalitách Johnny Deppa asi ano. Můj verdikt zní, že se film hodně těšně vmáčkl na 70% a to ještě mé hodnocení popostrčila závěrečná dvacetiminutovka. PS: Cameo roku má jednoznačně na svědomí Clint. (18.03.2011)