Zahrada

Šulíkova poetika plná symbolů, v které si každý divák (pokud chce a jde snímku naproti) najde to své. V dnešním uspěchaném a přetechnizovaném světě působí tento snímek téměř jako čisté zjevení a "očistec". 33-ti letý Jakub prožívá krizi středního věku a útočiště nachází na opuštěné zahradě svého otce. uživ. RADEK99 to popsal hodně stručně, ale výstižně. Zde je naprosto zbytečné plýtvat slovy, raději se podívejte sami. p.s. Marián Labuda říká: KURVA, ale je tu pěkně. JÁ souhlasím a dodávám: kurva, bylo to ale fajné a pěkné. 4+1/2* (15.01.2011)

Velmi příjemný a velmi poetický film, trochu pohádka, trochu podobenství, tak trochu i "ilustrované dějiny filosofie". Po formální stránce velmi citlivě a zručně natočený a plný skvělých hereckých výkonů, přičemž výborně zvládnutá forma zároveň skvěle harmonuje s obsahem a poselstvím filmu. K dokonalosti mu chybí jen vyslovené drobnosti. Jeho neefektnost a prostota žel místy působí poněkud chtěně, což ještě dosti umocňuje Šulíkův zjevný smysl pro absurdní humor (jinak ovšem velmi sympatický). I tak ovšem zcela nadprůměrný filmový počin... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radek99, Marius, Flipper, Morien, venus, Šakal (15.01.2012)

[3,5*]     "Poznáš ma?" "Ty si môj otec." "A vieš, kto si ty?" "Teraz som strom." "Najradšej by som ta vyťal."     Poetický film s výbornou rozprávkovo-čarovnou atmosférou, ktorý pojednáva najmä o úniku z uponáhľaného moderného sveta a návrate k jednoduchosti. Zaujímavým nápadom je rámcovanie do jednotlivých kratučkých kapitol, ale najmä to použitie archaickej slovenčiny (zrejme bernolákovčiny), ktorá znie pôvabne a dodáva Záhrade ducha miesta, kde čas nehraje žiadnu rolu. Je to dielo s mnohými magickými okamihmi, ale trochu nesúdržné ako celok, narúšaný príchodom a odchodom rôznych votrelcov (z nich mi tam sedí jedine Melkovič, taký Štepka pôsobí dosť rušivo a to ho inak obdivujem). Film ťahajú nahor silné herecké výkony, predovšetkým skvelého Mariána Labudu, ale výborný je aj Roman Luknár. O Jane Švandovej sa to ale povedať nedá, tá je dosť hrozná - je to presne ten typ vulgárnej celebrity, aké sa vo veľkom vyrojili po novembri (keď už nedokážem zaujať herectvom, tak aspoň vyvalím von kozy). Samostatnou kapitolou je "šibnutá" Panna zázračnica ("Už sme mali cez 50, keď sme si ju zamiesili."), čo je postava, ktorá nemá chybu. Zuzana Šulajová je v role dokonalá, má prirodzenú krásu i prirodzený prejav a dosť ma prekvapuje to malé množstvo rolí, ktoré v svojej kariére stvárnila. Jedná sa zrejme o najlepší ponovembrový slovenský film, čo ale v tej mizérii nebolo až také ťažké dosiahnuť.     "Kurva, ale je tu krásne!" (11.08.2022)

„Nevráti sa?“ – „Neviem, to nebol môj pes.“ Škoda, že jsem nikdy takovouhle zahradu na samotě nenavštívil, budu se tedy muset spokojit alespoň s filmovým zážitkem. Od začátku do konce snímku na diváka působí nezvyklý typ humoru, který se těžko definuje, je prostě svůj, jako celé tohle dílko. Od „impozantního“ nástupu do zahrady je to však hlavně o zcela jedinečné, vtahující, působivé (chtělo by se říct až magické) atmosféře plné radosti z nově nabyté svobody, spojení s přírodou a se sebou samým. Na té má lví podíl nádherná vizuální a možná ještě víc zvuková (potažmo hudební) stránka, kterou jsem já osobně nasával plnými doušky. A když si k tomu přidáte sympatického (ne)učitele Luknára, na první pohled permanentně naštvaného krejčího Labudu (skvostný taneček!) a odzbrojující „na hlavu“ Šulajovou, máte o plnohodnotnou zábavu postaráno. Tu narušují v podstatě jen někteří podivní hosté a úsměvně naivní fakt, že se zde „poněkud“ neřeší peníze, ale na tuhle hru divák musí chtít přistoupit. Zahradě i díky tomu konci dávám prozatím silné 4* s tím, že bych se k ní rád časem vrátil a zkusil se nechat vtáhnout znovu, třebas ještě víc než prve (o správné naladění při sledování jde totiž u tohoto filmu především). „Poznáš ma?“ – „Ty si môj otec.“ – „A vieš, kto si ty?“ – „Teraz som strom.“ (02.07.2015)

Nádherný film o návratu a očišťování, o možnostech dialogu člověka a přírody, zasazený do osamělé podletní zahrady, která je ve svém skrytu pozemským Edenem a která se stává díky své poloze na cestách světců a filosofů také obrazem světa. Martin Šulík v příběhu o muži, který poprvé vstoupil do krajiny svého dětství až ve svém zralém věku, prokázal neobyčejný cit pro symbolickou imaginaci a pro poctivost obrazu: každý záběr je vtahující a maximálně sdělný. Snímek, k němuž se lze stále vracet. (10.03.2008)