Hlad

Film, jenž skrz explicitní fyzické utrpení vykresluje utrpení duševní, čímž způsobuje empatickým divákům utrpení emoční natolik silné, až mají tendenci nazývat ho fyzickým... Co se ale za tím vším utrpením skrývá je nejasné, můj problém s Hladem je, že mi nedává nic, co pozřít, nečekám, ani nechci u artfilmu jasnou, doslovnou pointu, ovšem Hlad je až příliš moc o pocitech a málo o skutečném poselství, o okolnostech a dokonce i málo o myšlenkách, pokud tedy pomineme myšlenku: trpět za své přesvědčení. Z filmařského hlediska je pro mne McQueenův debut mnohem zajímavější - svým pozvolnějším tempem, delšími, statickými a strohými, avšak důsledně promyšlenými záběry se Hlad řadí spíše k artfilmům, avšak zůstává na hranici této škatulky, kde jsou artfilmy stále záživné a ani v dlouhých, tichých částech neinklinují k úmorné zdlouhavosti a nudě. 7/10 (09.05.2012)

Jedinečný výtvarný film, jehož autor jen shodou okolností použil politické téma. Takto vypilovaná kompozice se už jen tak nevidí, Michael Fassbender se nechal scvrknout a vyhubnout, spolu s Liamem Cunninghamem navíc zvládl přes patnáct minut dlouhou konverzaci v jediném záběru, poté monolog (opět aspoň 2 minuty) skoro bez mrknutí, uklízeč zase postupně smyl komplet celou chodbu. Tato střední část utkví v paměti snad nejvíc. Ale stejně tak jsou tu prakticky skutečné oleženiny a tělesné deformace hladovkáře, jdoucího (ležícího) na smrt. A stále platí: ty nejostřejší scény násilí, krvavých a brutálně zpracovaných aktů, nejsou v akčních a násilnických žánrech, ale v uměleckých dramatech, kde je jich jen pár a o to víc vylezou a o to víc jsou v tu chvíli ostré a šokující (Hlad, stejně jako Prorok či Antikrist). (18.01.2010)

Sado/ maso pozeranie. Stále násilnejšiemu správaniu dozorcov (sadizmus) zodpovedajú väzenské výtvarné kreácie v podobe vymazávania ciel vlastnými výkalmi a vylievanie moči na chodbu. Neskôr uväznení členovia IRA hladujú (masochizmus). Zrežírované je to fajne, zvolená forma upozorňuje na to, že pri odpore voči systému je dôležité kolektívne presadenie požiadaviek, nie individuálne persóny, ktoré dej filmu (s výnimkou vodcu) bez dovysvetlenia opustí, nech stoja na jednej alebo druhej strane. Systémovo pomerne ok. V konkrétne zakotvenej politickej realite už menej - neviem či by nejaké fyzicky nepríjemné emócie vzbudili obdobne zrežírované osudy uväznených organizátorov moslimských atentátov v Londýne, Barcelone. Pritom ide o rovnakú sortu ľudí. V mene idey sú ochotní odstraňovať nevinných civilov. Druhé a podstatnejšie je, že takéto demonštratívne samovraždy (hladovka, upálenie sa) sú vždy len prejavom márnomyseľného ego exhibovania. Vždy sa nimi bojuje za nejaké vyššie dobro, dôsledkom smrti mladíka v rodine je vždy len psychicky zlomená rodina, milenky a kamaráti. A nenaplnené ideociele. Pretože tie smerujú vždy k realizácii prázdnych hesiel (slobody, dôstojnosť, rovnosť), ktorých obsah je štát od štátu a výklad od výkladu rôzny. Niet prečo žialiť, niet koho obdivovať, niet koho ľutovať. V tomto zmysle bol film zbytočný, pretože všetci predsa vedia, že väzni sa mlátia a tí odporujú odpornými metódami sebazohavovania sa. Ale rozhodne nejde o nejaké nasledovania vhodné vzory. Ako spieva kapela The Stranglers: "No more heroes any more!". (25.08.2014)

Hlad není další z řady dojímavých vězeňských filmů o nezlomnosti lidského ducha, nespravedlnosti systému a jeho nelidskosti. Konečně, tohle vězení je jiné, než jsme z filmů z podobného prostředí zvyklí. Tytam jsou přeposilované gumy, vřava z chodeb, práce v prádelnách, pašování drog, fyzické potyčky mezi vězni, jejich boj o moc či plánování útěku. Je tu ticho, světlo a kdyby vězni nepotřeli vše svými výkaly, ocitli bychom se pod odmontování vězeňských dveří ve sterilní nemocnici. Rutina. Úmorný nedostatek podnětů (jak rozumné v tomto ohledu bylo vzdát se hudby). Hlad má i své bachaře, kteří nemluví, pracují ze zvyku, bez větších emocí. Jen občasné návštěvy, motáky a povídání se spoluvězni na ignorované mši vytrhávají mukly z jejich letargie a vtiskávají jim zdání osobnosti. Tady není a nemůže být ztotožnění se s postavami, protože ty již kromě touhy vzdorovat, kterou nikdo nechápe, (výtečně představené v jediném rozsáhlejším dialogu) o osobnost víceméně přišly. Nemluví, nežijí, nemají důstojnost a nakonec již ani nejedí a nepřežívají... Jejich protest proti nelidskému zacházení je tichý, pro ně bolestivý, pro věznitele nepodstatný či nepochopitelný, chvílemi i respektovaný a přece to film nějakým zázrakem ustál a nestal se lacinou moralitkou o špatnosti všeho, co je "od vlády". I v těch z druhé strany vidí lidské bytosti a jejich vraždu jako krutou a nesmyslnou. Nedozvěděl jsem se, že boj za všech okolností má smysl. SPOILER - Bobby Sands umírá, jeho požadavky se plní, ale pro mě i tak hrdinou zůstavá (zde nevystupující) Bertrand Russell se svou myšlenkou: "Nikdy bych nepoložil život za svůj názor, protože bych se mohl mýlit." Film mnou proto nepohrdá, neříká mi, že myslím špatně. - KONEC SPOILERU. Hlad vidí a vnímá, ale nevelí a nepodsouvá. (10.05.2010)

Celý čas si vravíte, čo je cieľom filmu, ktorý iba kubrickovsky strohým vizuálnym okom zobrazuje nehorázne zaobchádzanie s IRA väzňami v anglickom kriminále. Aj v druhej polovici, kedy scenár zabudne na predošlé postavy a zaostrí na Fassbenderovho dobrovolného mučedníka, ostávame iba pozorovateľmi vecí, z ktorých tuhne krv v žilách. Tu je už ale film v inom leveli vďaka hercovmu megatalentu. Zmysel napokon filmu dodá až fakt, že ono utpenie, ktoré postava(y) prežila(i), nebolo zbytočné. Silný výpal do divákovej hlavy. (27.02.2010)