Turínský kůň

SPOILER! Ubíjející prázdnota, ponurý stereotyp, holá existence a beznaděj lidského údělu posledních dní. Ubohá duše rezignovala první. Emoce už dávno odvál hlučný vítr a tělo jen instinktivně přeplo na autopilota přežití. Další se poddalo zvíře. Poté vyschla voda. Když uhaslo světlo, zůstala jen tma a hrobové ticho. Vzdal to i člověk. Kruté, děsivé dílo pozvolného zániku bylo mistrovsky dokonáno. (11.11.2022)

18.7.2011 (***): U těch teskných, zlovolných smyčců mě asi v půlce filmu napadlo, jak by bylo cool, kdyby do nich najednou nastoupily breakcorové beaty ala Venetian Snares z alba Rossz Csillag Alatt Született. Ten film by najednou získal úplně novou dimenzi a troufám si tvrdit, že by to apokalyptičnosti Turínského koně dalo ještě nadčasovější nádech. Jinak můj první, ne zcela přesvědčivý Tarr. Nehypnotizoval mě, neříkal mi nic, co bych už nevěděl (cikáni budou dycky svině a když je nejhůř, zbejvá akorát ten chlast). Naopak jsem u toho místy přemýšlel, kolik tomu dám hvězdiček, kdo z příchozích to nevydrží a ze sálu odejde (tip mi vyšel) a co všechno musím udělat příští týden. Jako u špatného sexu. Ale možná to bylo mojí drobnou zdravotní indispozicí. A teď vážně. Turínský kůň má pro mě tu smůlu, že je filmem, jehož řemeslnou dokonalost sice musím obdivovat, ale nechává mě přitom docela chladným a divácky mě nijak výjimečně neoslovuje. Tím, že tu jde Tarr na úplnou dřeň základních filmařských postupů, k nim přitahuje pozornost a vyjevuje, o jak pečlivý jde konstrukt, čímž pro mě znemožňuje jakoukoli hlubší imerzi. Opakované jezení brambor se v jednotlivých dnech variuje novými pozicemi kamery (nejprve sledujeme pouze detail staříka, poté dcerku, nakonec v dvojzáběru oba najednou), při chození ke studni jednoho dne kamera nenásleduje ženu až na místo, ale netypicky zůstane stát na zápraží, protože už dopředu ví, že studna vyschla a herečka bude vzápětí utíkat zpět do chatrče, aby sdělila tu zlou novinu. Jestliže je tedy Bůh mrtev, nahrazuje ho symbolicky, jako vševědoucí postava vytvářející a ovládající svůj vlastní svět a bytosti v něm, režisér? Znamená to, že film je novodobým náboženským textem a tohle je obdoba Janovy Apokalypsy? Nepopírám, že o tom filmu je podnětné přemýšlet a že ve své beckettovské absurditě a naprosté vyprázdněnosti bude podkladem pro velké množství více či méně divokých interpretací (stejně jako tomu bylo u Čekání na Godota). Jen to na mě působí dojmem povinné četby pro budoucí filmové studenty. Paradoxně bych ale jako další chtěl vidět Satantango, protože mám dojem, že pro Tarrovo tempo musí být taková megadlouhá stopáž ideální. Tady než se pořádně nadechnul, byla tma. _______ 12.10.2011 (*****): Tak jo, přiznávám, že (napodruhé) je to vynikající film. (18.07.2011)

Nemyslím si, že bych byl jen mainstreamově založený. Jsem schopný se podívat na jakýkoliv film. Ať už mainstreamový nebo umělecký. Každopádně u těch uměleckých se mi těžko hledá nota, která by mi sedla a tak ten film většinou sejmu. Jednou v noci jsem nemohl usnout a tak jsem si pustil Turínského koně. Zajímalo mě, jak takový film, o kterém na ČSFD mluvili jako o jednom z nej filmů pro rok 2011, asi vypadá. A vypadá dost divně. Těžko se to popisuje. Moc se nemluví, prostředí mluví samo za sebe. Podle mě každý má v sobě něco, co ho dokáže i na takových filmech zaujmout. U mě to byl třeba Stalker, který se mi líbil a popravdě taky přesně nevím co. Turínský kůň je dost podobný a nedokázal jsem ho vystát. (19.02.2012)

Čekání na Nietzcheho na větrné hůrce aneb krutá absurdita na úkor diváka. Kůň netáhne, postavy sedí a zírají z okna a divák sedí v kině a zírá na ně. Jakýkoli náznak smyslu či významu je okamžitě rozmetán (grandiózní apokalyptický monolog souseda). Není nad kolektivní zážitek v kině, kde padají z publika famózní komentáře nepřítomného dění na plátně jako "dyť to ani nedojed", "tam je ale zima" nebo "kolik tam bude dní"? Jak příznačné, že v hektickém shonu festivalu člověk uhání na film, kde se nic neděje a červotoč dává dobrou noc, aby mohl v prázdných obrazech marně hledat kontemplaci nad tíhou lidského či koňského údělu. Béla Tarr přebírá po F.A. Brabcovi cenu za nejlepší režii větru. Jako film mizérie, jako performance nádherně podlé. (03.07.2011)

tak nejak naivne som si myslela, ze zostarnut sa da len vekom a pribudajucimi rokmi, ale omyl! Da sa to aj pri sledovani tohto filmu. Par sedivych vlasov som uz mala aj pred nim, ale teraz mi ich nejako pribudlo... hm. Bolo to vskutku krasne, poeticke, ale ak to aj malo nejaky hlbsi zmysel, pre mna zostal utajeny. A jedno viem isto, dostala som strasnu chut na ryzu! PS: Bez hodnotenia preto, lebo to ohodnotit neviem. Alebo si netrufam. Logicke, nie? Ci? PS2: Strasne by som chcela vidiet, keby toto Markiza nasadila v prime time namiesto Seherezady, ci Sultana, ci aka kravina tam teraz chodi. To by bol hukot! Babicky a zeny v strednom veku - sanka dolu, sefe! Diky Brona! (02.01.2012)