Režie:
Jiří AdamecScénář:
Jiří HubačKamera:
Antonín KovácsHudba:
Otmar MáchaHrají:
Petr Haničinec, Jana Hlaváčová, Lukáš Vaculík, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar, Eliška Balzerová, Regina Rázlová, Vladimír Menšík, Jaroslav Satoranský, Josef Vinklář, Marta Vančurová (více)Obsahy(1)
Německý spisovatel Lion Feuchtwanger vytěžil ve svém románu (vydaný v roce 1939) svou osobní zkušenost ze sedmiletého exilu ve Francii, kam se mu podařilo uniknout po nástupu Hitlera k moci. Osou příběhu je rodina hudebního skladatele Trautweina a její marný zápas o začlenění do pracovního a společenského prostředí. Hlavním znakem těchto "vyhnanců" je vykořeněnost: ta poznačuje každý jednotlivý život snahou po orientaci, zachycení se v rozvráceném světě. Na motivy románu napsal scenárista Jiří Hubač dvoudílnou inscenaci, v níž v režii Jiřího Adamce dostala neobvyklou příležitost silná garnitura našich herců: Jana Hlaváčová, Petr Haničinec, Lukáš Vaculík, Rudolf Hrušínský, Vladimír Menšík, Miloš Kopecký, Marta Vančurová a další. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (14)
"Všechno má svůj smysl, i tahle naše bída..." Tahle úvodní vcelku optimistická slova pronesená Vladimírem Menšíkem, dostávají v průběhu této dvojdílné televizní inscenace podle románu Liona Feuchtwangera dost na frak. Ona je totiž bída a bída. Tenhle autentický příběh o lidech, kteří "ztratili domov a nový zatím nenašli," je minutu od minuty depresivnější a na jejím konci už snad zbývá jen vypjatý hudební motiv z pera hudebního skladatele Trautweina (celkový výborná hudba Otmara Máchy). Tomu toho opravdu moc nezbylo. Přišel o práci, o ženu a patrně i o syna. Neštěstí ale zažívají i jiní (vydavateli listu zavřiu v Německu dceru, jeho šéfredaktor má zas vážně nemocnou ženu) a tak není nikdo, kdo by mohl Trautweinovým pomoci (ač oni dokud mohli, rádi pomáhali jiným). Pokud jde o herecké stránku, musím vypíchnout Janu Hlaváčovou, která ten svůj přerod z velkorysé ženy a milující manželky do ženy zdrchané a zoufalé sehrála vskutku bravurně. Ta scéna její závěrečné totální rezignace v níž nezazní jediné slovo, je i zajímavě natočena. Docela mrazivé řekl bych. ()
Nejsilnější momenty této dvoudílné inscenace jsou ve společných scénách Kopeckého s Hrušínským. V těch chvílích to nádherně emočně jiskří a je radost ty dva sledovat. Po zbytek času je to silně depresivní drámo, ve kterém herci pateticky deklamují hromadu textu, do toho hraje tklivá hudba a i když to určitě něco do sebe má, je toho (alespoň pro mne) málo. ()
Rmut exilu je v této televizní adaptaci románu Liona Feuchtwangera místy až zdrcující. Trilogie Čekárna, jejíž je součástí, přibližuje svět německé demokracie. Svět, který je obžalobou nejen nacistického, ale i poválečného Německa. Selhávání exulantů i lidí tzv. vnitřního exilu drcených dějinami. Předválečnými, válečnými i poválečnými. Slušnost a lidství stály na hanbě za to, že se odmítly ohnout. Obvyklé klady těchto adaptací vyjmenovali již druzí. Je jen velká škoda, že o podobné kvalitě nebo alespoň srovnatelné úrovni si dnes můžeme nechat jen zdát. ()
Musím zcela otevřeně přiznat, že mě tenhle ČS televizní film hluboce zasáhl, za jedno je to krásně napsané, ty dialogy jsou fantastické a jednotlivé výměny mezi hlavními postavami dýchají životem, bohužel i reálným světem, útěk z Německa do Francie chápu a rozumím.. K tomu tedy silný příběh, strhující drama, výborní herci, za všechny bych jmenovala Janu Hlaváčovou, která je tady dokonalá a moc se mi líbila ve vedlejší roli Eliška Balzerová, její postava mi byla sympatická.. Krásně smutné pokoukání se slzama.. ()
Inscenace pojednávající o nacismu a demokracii, emigraci, odbojných a lhostejných měla v době vzniku druhý význam, navozovala podobné postoje a okolnosti v totalitním režimu, byť trochu jiného druhu. Že je přesvědčivá i dnes, to je zásluhou dobré adaptace a především podmanivých výkonů herecké špičky té doby.90%. ()
Galerie (1)
Zajímavosti (3)
- Tento film byl sice natočen v roce 1982, ale na televizní obrazovky se z neznámých důvodů dostal až o pět let později. (raininface)
- Scenárista Jiří Hubač měl problémy prosadit některé dialogy, které ve filmu zazněly a které tehdejší vedení televize správně bralo jako narážky na socialistický režim. Byla to například věta: „Lhát si můžeme dovolit pouze oficiálně,“ která byla cenzurou označena jako provokace. Hubač si ji nakonec prosadil se zdůvodněním, že ji říká postava nacistického zločince. (raininface)
Reklama