Zemský ráj to napohled

Telegraficky: Začalo to zajímavě. Kdy se zase Voříšková svlékne? Etzler s otřesným kartáčem pod nosem, Redka zapracovala-> Nějak se to vleče. Poznám nějakého disidenta? -> Tereza Voříšková dělá striptýz se svou filmovou matkou a sestrou. Takže se svlékla, ale proč? -> Ondřej Malý jako estébák, štěk, který za pár měsíců rozehraje v Poutech. Wow. -> Konec, no, ještěže tak. Nepoznal jsem žádného disidenta, jen schody hotelu Internacionál, a to jen díky Šakalím létům. (28.06.2010)

Trochu mě zneklidňuje, že si někdo chce pamatovat normalizaci jako dobu relativní bezstarostnosti, kdy jste se do problémů mohli dostat jen vinou disidentů, kteří kázali vodu a pili víno (Havlův život v pravdě aplikuje Vetchého postava na život pohlavní). Oproti jiným důkazům, že čeští filmaři z větší části stále nevědí, jak se bez urážlivých zjednodušení vypořádat s normalizací, je tento nejen špatnou tragikomedií (žánrová nekonzistence, neujasněnost vypravěče, nemotivované jednání), ale také odpudivým alibi pro občanskou zbabělost. Důvody k hrdosti nenacházejí postavy v sobě, nanejvýš přicházejí zvenčí (vítězství národní reprezentace v hokeji). Jednotlivec se tedy žádnými hrdinskými skutky projevit nemusí a vlastně by se ani projevovat neměl. Emigrace postrádá smysl, protože v cizině budete buď okradeni (italský prolog), nebo se tam z vás stane arogantní sketa (Hána je karikaturou zákeřného zápaďáka jako z Majora Zemana). Kdo se vzepře, zaručeně dopadne špatně (infarkt, vězení), případně jde o člověka, který si navenek statečným jednáním jen honí ego. Primárními zdroji konfliktů byly podle filmu za pozdního socialismu osobní křivdy nebo manželská nevěra, nikoli občanská nesvoboda, pokrytectví či uplácení. Jediný obranný prostředek proti zamrzlosti času a morálnímu úpadku očividně představovalo souložení s co největším množstvím lidí. Větší intelektuální ambice jsou vysmívány vykreslením intelektuálů jako roztržitě komických figurek, jejichž šikana ze strany státu zjevně patřila mezi úsměvné normalizační obyčeje. Vážněji než vzpomínání na výslechy Státní bezpečnostní je rámována partnerská hádka a podobně jsou aktivity bezpečnostních složek démonizovány pouze tehdy, dotýkají-li se někoho jiného než disidentů. Nositeli negativních vlastností, kteří mají také moc, tady nicméně nejsou konkrétní lidé, ale „oni“, nadosobní a beztvářná entita, proti které malý český člověk nic nezmůže. Disidentské úsilí o navázání dialogu s mocí bylo tudíž slepou uličkou, jejíž prozkoumávání způsobilo jen zbytečné potíže. Nic nedělat, vyhýbat se intelektuální opozici a doufat, že příště budou ty řízky poddajnější – to byl nejlepší způsob, jak přečkat normalizaci podle filmu, jehož název, obávám se, není míněn ironicky. 10% Zajímavé komentáře: ORIN, tahit, Pilířek, joywork (15.08.2020)

Řekl bych, že objektivně dokáže tenhle film hodnotit jen ten kdo dobu okupace a normalizace zažil, což já bohužel (nebo spíš bohudík) nejsem. Jinak, ale snímkům s tímto tématem velmi fandím a věřím, že jich nikdy nebude dost. Po filmové stránce se mi to zdálo kvalitně natočené a nechápu nízké hodnocení uživatelů ČSFD. I když souhlasím, že autorky mohly klidně ještě přitvrdit a signatáři Charty 77 by si přeci jen zasloužili ještě o něco důstojnější památku. (01.01.2011)

Kde domov můj, kde domov můj? Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, "Zemský ráj to na pohled!"... Za vlády totalitného režimu KSČ to v Československu ale žiadny raj veru nebol. Nesmieme na to zabúdať. Treba si to pripomínať. Hoci aj takýmito, nie moc kvalitne spracovanými, filmami. Irena Pavlásková je slabá režisérka. Dalo sa z toho vyťažiť oveľa, oveľa viacej. No nevadí, hlavne nezabúdajte, že komunisti boli strašné svine. ** (02.01.2011)

Nemůžu si pomoct, ale tyhle filmy už mě prostě nebaví. Sice je hezké, že je to na základě autobiografických vzpomínek, ale proč tu tedy nejsou skutečné postavy? Herecké výkony jsou celkem fajn, ale nic světoborného, ale celé to kazí to přesvědčení, že všechno bylo hrozné. Bylo, možná ne všechno, ale lidi byly svině, jenže to víme. Podobných filmů je natočeno až moc a není to způsob, jak se s dobou vyrovnat. Stejně se nedokážeme vyrovnat ani s tou současnou. (12.02.2015)