Pouta

Nezúčastněné, ale velice atmosférické pozorování, žádné názory jako klíny do hlavy, taky není důvod. Stopáž v pohodě, herci neokoukaní, smysl evidentní. Slušný nadprůměr, jeden z tuzemských příkladů takovýchto snímků, snad se nebudou opět množit hlasy o "záchraně české kinematografie." Opět není důvod. (31.03.2010)

Zdlouhavá stopáž a má neutěšená zvědavost z neukončených individuálních příběhů. To je to, co mě brzdí v plném počtu. Trocha té psychologie v českém filmu 21. století, pro někoho možná s tuctovým tématem, na mě zapůsobila perfektně. Nádherně zobrazená (ne)upřímnost doby, ve které tito spoutaní lidé žijí. Každý je spoutaný po svém. Když to řeknu po stbácku " Každej má, co si vybere...". Film plný neupřímných a bezpáteřních postav. Všudypřítomná faleš a podvod ve všech směrech, rodinná, profesní i přátelská, možná jediná Klára, ta zde má zastupovat onu hledanou upřímnost. Upřímnost v době nedobrovolných činů. Těžký úkol. On vlastně i Stbák je jen zaměstnanec, a může mu z té jeho práce občas rupnout v kouli. Závodní lékař evidentně nepomůže, natož zlepšovák s pytlíkem či groteskně jednoduchý kolega, tak je potřeba začít přemýšlet. Kde hledat inspiraci? Třeba u majora s manýry mafiánského bose, který si rád a s nostalgií zavzpomíná na 50 léta (Kaiser výbornej) Antonín také začíná přemýšlet, je si jistý svou nadřazeností a mocí nad lidmi kolem něj, ovšem je tu jeden, nad kterým moc nemá, tedy až do chvíle, kdy upustí svůj služební průkaz. Upřímnost se nakonec dostavuje a má spoustu podob, nejen slovní. Radim Špaček chtěl možná dokázat, že i herci, jež se zaprodali do novodobého moru umělohmotných seriálů, dokáží hrát, nejen vydělávat. Nepochybně to dokázal. Velmi slušný scénář, precizní snímání kamery a neméně zdařilá režie. To jsou základy všeho, co dělá film jiným. Skvostná hudba doplňuje stupňující se atmosféru naprosto dokonale. Titulky v doprovodu songu od WWW jsou jedny z mála, které si vychutnám až dokonce, neb hudba oné formace mě provází již 15 let a texty Lubomíra Typlta mi hlavě lítají ze strany na stranu v podstatě denně, i proto si dovolím.... "jsem prach a v prach se i obrátím, nemám víru aspoň jí neztratím...." Novodobý, český film, může ve světě konkurovat, což je pro mě výborná zpráva. (21.08.2013)

Tak Český lev za nejlepší mužský herecký výkon pro tento rok je už jasný. Ondřej Malý dlouho čekal na svoji životní roli a ona přišla. Režisér Radim Špaček v tvůrčí vizi stvořit iluzi hluchého bezčasí Československa poloviny normalizovaných 70. a 80. let minulého století obsadil téměř samé obecně neznámé herecké tváře (vyjma dokonale dvojace bodrého Oldřicha Kaisera) a jeho tah mu na sto procent vyšel. A právě z hereckého mistrovství Ondřeje Malého povstala Zrůda. Má v sobě cosi hereckého charizmatu Karla Rodena a vizuálně pak odkazuje ke svému skutečnému kolegovi z KGB Putinovi, ta souvztažnost až mrazí. Jestliže chtěl Špaček ukázat hnus doby, tak se mu to na modelu buňky československé tajné bezpečnosti bezezbytku podařilo. Scénář Ondřeje Štindla (který je tímto obdobím fascinován již dlouho, pamětníci jistě vzpomenou na Paskvil a jeho fascinací retro návraty k ,,umakartové" kultuře východního bloku) dobře funguje ve své pouti k Stbácké Golgotě, model dokonalého systému totalitní moci je sugestivně výstižný a v této rovině nemá chybu, neboť z něj mrazí, jeho propojení s osobním příběhem znuděnosti absolutní mocí, syndromu vyhoření či možná krize středního věku jednoho z článků dokonale vystavěného soukolí by možná sem tam trochu zaskřípal, kdyby ho neutáhl skutečně fascinující výše zmíněný herecký koncert Ondřeje Malého. PO UTA. Možná už je konečně PO Univerzální Totalitní Aroganci. Po dvaceti letech se tak česká potažmo československá kinematografie začala vyrovnávat s naší národní temnou minulostí a někdo konečně otevřel Pandořinu skříňku, do které dosud nahlížely jen televizní dokumentární projekty. Už bylo načase... (08.02.2010)

Radim Špaček je mi nesympatický od doby, kdy v TV vyjadřoval svůj názor na Otakara Vávru a hovořil, že si myslí, že je to "přeceňovaný režisér, který snad to jediné, co dokázal nejlépe natočit a čím se vlastně proslavil, je Kladivo na čarodějnice." Každopádně uznávám, že jakkoli mi může být osobnost nějakého tvůrce nesympatická či nepříjemná, tak jejich filmy jsou často naprosto precizní, vysoce profesionální a na jejich zpracování či výkonech hereckého obsazení jde vidět zapálený a rázný přístup a cílevědomé řízení. Taková přesně jsou Pouta. Pan režisér obsadil většinu neznámých herců a myslím, že udělal výborně. Kromě excelujícího Ondřeje Malého, který je "menší" kopií Karla Rodena, mě nejvíce zaujala krásná zrzka v podání Kristíny Farkašové. Na současnou českou tvorbu rozhodně snímek, který svým zpracováním, tématikou, obsáhlým příběhem i psychologickou hloubkou rozhodně vyčnívá a zaslouží si diváckou pozornost. Do Pout byla vynaložena velká snaha a jde to poznat. Jsou pevná, nezlomná, a také dokážou člověka přivést až na kraj... (18.11.2011)

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. (22.03.2010)