Pouta

Některé filmy zalijí diváka štěstím, jiné ho chytnou za flígr a rozmlátí mu ksicht. Z obou možných poloh – ať hrabalovsky pábitelské, či klímovsky sebezničující – patří Pouta do druhé skupiny, tzn. do stejný kategorie jako rumunský zázrak 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nebo polské filmy morálního neklidu Krzysztofa Kieślowského. Z krátkodobého hlediska může takový zážitek přinášet negativní pocity a jen zdvořilostní potlesk po skončení, ale na rozdíl od prvoplánového dojetí si udržuje trvanlivost. Asi nejlépe by Pouta mohlo vystihnout klišé - zalézt pod kůži. Takhle nějak mohly vypadat Kawasakiho růže, kdyby měl Hřebejk s Jarchovským koule a o kousek víc talentu. ____ Postavit vedle sebe Kopfrkingla a Antonína znamená odhalit rozdíl mezi nacismem a komunismem. Nacismus byl už od začátku špatnou ideou, musel být proto zakryt římskou dekorativností a klamem, a tak i Kopfrkingl, okázalý nekuřák a abstinent, demonstrující svou citlivost vztahem k hudbě, zůstával na povrchu uhlazený a kultivovaný, zčernaný však uvnitř. Obráceně je to u Antonína, navenek hrubě jednajícího mizery, který nezná lítost a přitahuje zlo jako roje much, ovšem s duší přece ne tak zkaženou. Kdyby se dušezpytné oko pátravě zahledělo na úhel čelisti a křivku úst, mohlo by v Antonínovi možná objevit nejen jakousi chladnou a sobeckou tvrdost a snad i něco kočičího, to jest trpělivost a krutost, ale i rebela a jednoho z mála hybatelů v normalizační šedi. Antonín je mimo jiné člověk, který se pokouší pro sebe z té doby nějaký příběh vyrvat. Tenhle jistým způsobem autentický a hluboký impuls je v něm ale neodstranitelně kontaminován fízlovstvím a nudou, které ho už stihly prostoupit a rozežrat – neboť kdo pracuje se strojem, začne se mu sám poněkud podobat –, což spolu s jeho temnou vnitřní dispozicí dává jeho revoltě hnusnou a někdy i strašnou podobu. Ale pořád je to revolta, Antonín se v tom nevyžívá s takovou grácií a šarmérstvím jako Rudolf Hrušínský v Kopfrkinglovi, který má svou práci opravdu rád. Jenže tentokrát víc než kdykoliv předtím šlo o lidské životy. ____ Na rozdíl od seriálu Vyprávěj, jejímž tvůrcům posílali přizdisráčský nostalgici rekvizity, co mají uložený na půdě, nejsou Pouta nějakým dobově věrným muzeem osmdesátých let, kam se lidi budou chodit dívat na všechny ty kostýmy a sestřihy. Vypráví se tu univerzální příběh, kde cpaní rekvizity do prvního plánu a zastiňovat jimi postavy nemá co pohledávat. Nota bene se každé vyjádření, které zatouží být současně uměleckou výpovědí, musí od explicitností a doslovností co nejvíce oprostit. Nazval bych proto Pouta „okrajovostí děje“, neboť Antonín se nezúčastní žádné z velkých a slavných bitev, které lide znají ze školních hodin dějepisu, ale jen okrajových akci. Více něž kde jinde tu platí Holanovo: „Nic jsou mu dějiny – srdce jeho tluče jen v malých příbězích.“ Přijde mi to jako ideální volba, umístit film někam mezi ikony, které se přímo váží ke skutečnosti, a symboly, které jsou s to nést i velmi abstraktní myšlenky. Postavy zde nemají žádné reálné předobrazy a jejich příběh určitě není příběhem politickým, nejednou upomenou francouzské kriminálky nebo americký film noir. Politika jen vyhrocuje dilemata, která musí hrdinové řešit, dilemata, která zdaleka nejsou svázána s dobou a místem děje. ____ Výjimečné je vše, k čemu neexistuje ekvivalent, a protože Pouta se čemukoliv z porevoluční české kinematografie vymykají, jsou výjimečná. Nejde tu o to zvolat: „ukažte mi film tak dobrý jako Pouta“, ale o skromnější: „ukažte mi film připomínající Pouta“ (nämlich to samý platí o Tarkovském, kde není problém v tom, že by tu nebyl nikdo tak talentovaný, ale v lapidárnějším, že se nikdo jako on nepokouší točit). Pouta se liší. Je to film především konceptuální, dramaturgicky precizně vymyšlený a posléze zrealizovaný mechanismus, v němž vše má svůj účel. Vše očividně podléhalo dlouhým diskusím: fízlovský dialogy, syntetická hudba, industriální lokace zatavený v uvážlivých záběrech, neokoukaní herci či úžasná kamera – nemůžu vyhnat z hlavy scénu na střelnici, kde Kaiser s Antonínem zmizí na chvíli ve tmě a záhy se vynoří, střelbě v ústrety. A samozřejmě Ondřej Malý, který vypadá jak Francouz Houellebecq a osudem připomíná Rakušáka Waltze. V Americe by vyinkasoval Oscara, u nás se musí spokojit se Lvem. Což ovšem pořád není málo. ____ Jednou bych se rád dočkal Bonda, kterému takhle rupne v kouli. Takový kacířský sebepřelomení bondovského vesmíru. Něco jako když Kevin Smith mluví o hobitech z trojky Pána prstenů, kteří si podle něj měli v závěru navzájem vykouřit, poněvadž už bylo beztak vyděláno. Prostě udělat takový gesto, lepším divákům vstříc. (23.01.2011) (méně) (více)