Temný rytíř povstal

První dva odstavce se týkají hudby, prostřední dva odstavce akce a poslední dva odstavce samotného filmu. ____ 1, Z hlediska hudby je na nolanovské batmanní trilogii zajímavé kupříkladu to, že s každým dalším dílem přibývá počet not u motivů klíčových postav. Motiv Ra's al Ghula měl 0 not, motiv Jokera 1 notu, motiv Batmana 2 noty, a motiv Bane 3 a více not. V podstatě platí, že čím subtilnější a porazitelnější charakter je, tím méně not mu Zimmer v motivu přisoudil. Nindža asasín Ra's al Ghul z Ligy stínů celkem logicky žádný motiv ani mít nemohl, neboť sebemenší zvuk by jej vmžiku prozradil a navíc by rušil meditaci v jeho klášteře. Joker je na tom se svým motivem o jedné notě (kupř. vrzající struna na začátku tracku Why so serous?) lépe, jenže věru není žádný silák či lamželeza, tudíž si více not nezasloužil. Následuje Batmanův známý motiv o dvou notách připomínající máchání křídel. A konečně Baneův brutální motiv propojující nástroje se sborem (kupř. druhá polovina tracku Gotham’s Reckoning). Stoupajícímu počtu not 1 < 2 < 3 tudíž odpovídá i zvyšující se síla postav Joker < Batman < Bane. V tomto ohledu není tedy úplně od věci námitka Josefa II., který v Amadeovi vytkl Mozartovi, že má jeho dílo mnoho not, neboť více not nejenže nemůže ucho vstřebat, ale více not znamená také určité nebezpečí – jak Banea vůči Batmanovi, tak Mozarta vůči císařovi. ____ 2, Obecně lze říct, že existují dvě skupiny hudebních nástrojů: rytmické, jejíchž úkolem je udržovat průběžný rytmus (bicí, klavír ap.), a melodické, jejichž úkolem je vézt melodickou linku (dřeva, smyčce ap.). Zimmerova unikátní hudební finesa, se kterou operuje i v batmanní trilogii, spočívá ovšem v tom, že rytmické nástroje používá občas jako melodické a melodické nástroje jako rytmické. Takže například smyččce na sebe berou úlohu bicích a zajišťují pravidelný rytmus opakujícími se tóny o stejné délce, zatímco bicí namísto pravidelného tepu zajišťují větší variabilitou melodii. Příkladem jsou tracky Imagine the Fire z TDKR, Like a Dog Chasing Cars z TDK, nebo Molossus z BB. I když je tedy Zimmerovi opakovaně vytýkaná jeho záliba v basových linkách a hutných rytmech, tito kritici spíše nechtějí sledovat melodickou linku jinde než v horním hlase. Zřejmě si myslí, že není-li melodie v horním hlase, že je to hudba bez melodie, a tedy špatná. Zimmer v podstatě prožívá totéž co Beethoven, který přisuzoval ve své době nebývalou úlohu tympánům a budil tím stejné pozdvižení. ____ 3, Podle mě stojí za to položit si otázku, v čem vlastně spočívá unikátnost honičky uprostřed TDK (a proč na ni honička uprostřed TDKR ani zdaleka nemá)? Unikátnost honičky v TDK spočívá v tom, že má co se hudby týče tři odlišné části: první část stojí na zvucích, druhá na hudbě, a třetí na dialozích. Tudíž na místo typické skrumáže zvuků, hudby a dialogů to máme v TDK hezky odděleno do samostatných kompaktních celků: první třetina stojí na zvucích (skvěle tak vynikne deformace aut od kulek či nárazů, kupř. brutální náraz kamionu do policejní dodávky, což je samozřejmě jedna z mnoha skvělých narážek na Mannův Nelítostný souboj, kde na začátku podobně narazí kamion do dodávky s penězi), druhá třetina stojí na hudbě Zimmera, a třetí třetina hlavně na dialozích Jokera. Nejenže je takové oddělení zvuků, hudby a dialogů prospěšné z hlediska mixování hudby (například se kvůli dialogům nemusí ztlumovat hudba), ale posiluje to podle mě i realističnost. Jenže TDKR představuje jak známo návrat ke komiksovému BB, tudíž jak během honičky z Wall Street v TDKR, tak během honičky policie s Batmobilem v BB hraje hudba, zvuky i dialogy dohromady, zatímco v realističtějším TDK to je oddělený. TDKR tedy představuje návrat k BB nejen koncepčně, ale i hudebně. Popravdě mi ta oddělenost hudby v honičce z TDK připomíná některý slavný songy o třech částech jako Stairway to Heaven od Led Zeppelin (akustický úvod-zvuky; elektrický střed-Zimmerova hudba; sólíčko na konec-dialogy) nebo Child in Time od Deep Purple (velmi podobná struktura jako Stairway to Heaven). ____ 4, Co se akce týče, je dále celkem užitečný porovnat si úvod k TDK s úvodem k TDKR, protože oba ty úvody mají tentýž úkol: definovat prostřednictvím akce své padouchy a sdělit nám (vizuálně ovšem, nikoliv slovně), co jsou zač. Jokerovo elegantní vyloupení banky sice stojí přesně proti brutálnímu útoku Banea na letadlo (v BB se rovněž v úvodu definuje padouch, jímž je vlastní strach Waynea z netopýrů ve studni), jinak jsou ale obě ty úvodní akční scény v TDK a TDKR až nápadně podobný: Joker si v jedné chvíli sundá masku, ale má pod ní stejný obličej jako na masce (jak skvělý vtípek! - ale co také čekat od Jokera), zatímco Bane má pod černou kuklou, jíž mu sundá agent, jen další skrývku obličeje, svůj respirátor. Nejenže tím v obojím případě tak vlastně nic moc z postav neodhalíme, ale současně se nám naznačuje, že oba padouši jsou ve své podstatě zcela autentičtí a nemusejí se skrývat za masky či smyboly jako Batman či žít ve lži, jíž zosnoval v TDK Gordon s Batmanam, který na sebe vzal vinu za smrt Denta. Zajímavé je rovněž to, že Joker během sundání masky sníží nepřirozeně při slově „stranger“ svůj jinak vysoký hlas, kdežto Bane používá stoupavou intonaci a svůj bytelný hlas neustále posouvá do vyšší polohy. Další paralela mezi úvodní akcí z TDK a TDKR spočívá v ptačím pohledu kamery, kterým je braný sjezd klaunů po laně v TDK a letadlo v TDKR. V obojím případě jde o diagonály, tedy pohyb z rohu do rohu záběru, což je nakonec celkem logický, protože pohyb zleva doprava či shora dolů není esteticky tak efektní a z hlediska kompozice příliš nefunguje. ____ 5, TDKR může být jistě obviňován z megalomanství a patetičnosti, jenže tím se pomíjí, jak jde ten film proti soudobému proudu postmoderních filmů, které jsou plné shazování, sebereflexivity, žertíků či frivolnosti. Nolan naopak v TDKR dotváří velmi konzervativní, novodobý mýtus. Joker v TDK to svou přítomností možná trochu zatemnil, ale Nolan měl vždycky ambici vyprávět velké vážné příběhy, a nikoliv něco žertovného či odlehčeného. Neměli bychom ho ale za to, že se tu utrhl ze řetězu a natočil přehnaně ambiciózní podívanou připomínající spíš než superhrdinský komiks válečný epický velkofilm, kritizovat, ale spíš jej za tuhle výchylku z norem chválit. Dokonce i tu patetičnost lze omluvit: jednak na ní má Nolan jako Brit a tedy konzervativec do jisté míry právo, druhak se vyskytovala místy už v Počátku či oslavovaném TDK, za třetí mi jeho filmy evokují trochu klasický Hollywood či noir, kde byla podobná míra patetičnosti běžná, a za čtvrté taková hymna chlapce na stadionu byla avizována už v trailerech a mimo to vytváří skvělý kontrast vůči Baneovu hlasu, který malého „kastráta“ dokonce nadálku pochválí. A konečně by se mělo brát v potaz to, že ryze vážné, trochu patetické a seriozně pojímané filmy (vedle batmanní trilogie třeba Matrix, SW, Pán prstenů) mají zaděláno na tuhý kořínek, protože se stávají častým terčem různých parodií a prodlužují si tím život. ____ 6, Jestli se dá něco na TDKR kritizovat, pak to, že to selhává trochu vypravěčsky. Na Nolanovi mi vždycky přišlo hrozně zajímavý to, jak starosvětský je ve stylu (nemá rád digitální kamery, 3D, CGI, rychlý střihy, švenky ap.) a jak progresivní je v narativu (paralelní příběhový linky, vyprávění pozpátku ap.). Je to zvláštní paradox. V TDKR je to ovšem spíš obráceně, protože co do stylu (audiovizuální a technická stránka) nemá film chybu, ovšem vypravěčsky je jednak velmi nekonzistentní a oproti takovému BB mu schází více sevřenosti, za druhé Catwoman nebo policajt Blake jsou oproti Dentovi zcela zbyteční – taková Catwoman je zábavná číča, napůl děvka, napůl zlodějka, ovšem docela bez hloubky, vývoje či motivace. Spíše než skutečné postavy tu Nolan nahazuje sítě postav a nabádá diváka k tomu, aby si podobně jako v Počátku kreslil síťové grafy, které vztahy mezi nimi zachycují. Mnohé postavy v TDKR tak připomínají spíše sociální sítě – není důležité, kdo jsi, ale kolik máš přátel a s kolika lidmi jsi provazben. ____ P.S. Co se týče závěrečného twistu (-spoiler-), tak pro ty, kteří mají v paměti Dokonalý trik, o žádný twist vlastně nejde, neboť jak nabádá v úvodu Michael Caine: „Nestačí jen nechat něco zmizet. Musíte to zase vrátit. Proto má každý trik třetí dějství. To je ta nejtěžší část. Tuto část nazýváme vrchol.“ (12.08.2012) (méně) (více)

"If you make yourself more than just a man, if you devote yourself to an ideal, you become something else entirely... A legend, Mr. Wayne. A LEGEND." Ačkoliv měl Nolan trochu problémy ukočírovat něco tak monumentálního, protože předtím se vždy držel aspoň trochu při zemi a při svém elegantním či alespoň žánry občerstvujícím stylu, povedlo se mu splnit všechna přehnaná očekávání a ještě přidat něco navíc. Co na tom, že i těch 164 minut bylo na ten obří mýtický epos málo, a proto mnohé charaktery nemají takový rozvoj či dokonce prostor, jaký by měli/mohli mít. Co na tom, že závěrečné zúčtování přece jenom postrádá Jokerův geniální plán, co na tom, že film má scénaristické můstky a řemeslné nedostatky nejvíce křičící hlavně v akci. Všechno tohle se ztrácí v tom úžasně propracovaném a velkolepém vyprávění, které legendu o Temném rytíři uzavírá přes hluboký pád až po mohutné povstání. Hardyho Bane je děsivé monstrum, a i když je odhalení původu jeho motivace v závěru pro jeho do té chvíle brutální, ale přesto zvráceně smysl dávající plán neštěstím, stále je to záporák, který jen tak zapomenut nebude. I kvůli jedné dokonalé sekvenci v kanálech a nástup v prologu. Marion Cotillard je jako obvykle zárukou kvality, i když já osobně jsem si ji nikdy nijak nezamiloval. Kdo mě opravdu potěšil byla Anne Hathaway, která potvrdila Nolanovic štastnou ruku ve vybírání herců, a její Seliny Kyle je stejný případ jako dr. Banner Marka Rufalla. Jako by z komiksu vypadla. To, co jsem miloval, na interakci dvou Gothamských černých zvířatek nejvíc, a to to jiskření, tu je krásně cítit, a Zimmer to svou trefnou potemnělou, ale elegantní klavírní hudbou krásně podtrhuje. Nováček Gordon-Lewitt, posila ze sna, vlívá do Gothamských shnilých tepen čerstvou krev a dotváří svou vírou legendu. A samotný temný rytíř? Pryč je čas, kdy byl zastíněn svou nemesis, tentokrát, jak už název napovídá, dostává více prostoru než kdy předtím, a aby mohl zachránit své město, bude si opravdu muset sáhnout až na dno. A najít to, co ztratil už tak dávno. Díky Baleovu mistrovství je z Batmana opravdu jenom člověk, který se v jednu chvíli potácí nad propastí a zatracením, nechce a přitom to chce vzdát (dialogy s Alfredem jsou další čárkou pro všestrannost bratrů, pevně doufám, že to nenapsal Goyer :), ale když se z temné jámy pekelné vynoří čisté zlo, bude muset najít poslední kousky sil a stát se něčím víc, jinak svět padne do anarchie, revoluce pohltí Gotham a vše se promění v popel. Politická myšlenka filmu jakbysmet velmi svíravá, hlavně když si zcela jasně uvědomuju, jak špatně je tahle konzumní kapitalistická společnost uzpůsobená na budoucnost. Proslovy Banea na hřišti a před věznicí by v jiném filmu a jiném provedení mohli působit zbytečně klišoidně a pateticky, ale tady jsem doslova nedýchal a zíral na tu monstrózní energii, kterou vytváří zkombinování převrácení ustáleného řádu, prostřihy a hlavně Zimmerova uši naprosto trhající hudba. Nu, to by bylo asi k mým pocitům po druhém shlédnutí filmu. První jemně rozpolcené pocity byly zcela eliminovány a i díky IMAXu se tento film v mých očích bude překonávat jen stěží. Nicméně i tak nejsem proti dalšímu zpracování Ochránce nejzkaženějšího města na Zemi. Ta postava má obrovský potenciál. Jen se trochu bojím, že at to dostane do rukou kdokoliv, už nikdy to nebude takto komplexní, velkolepé a... legendární. UPDATE: Batman v Superman v rukou Zacka Snydera. Dobře, bude to možná ještě velkolepější a legendárnější. PS: Co se týče úplného závěru, takhle jsem si to představoval od začátku. :) (09.09.2012) (méně) (více)