Snídaně u Tiffanyho

Audrey Hepburn je asi nejhezčí herečka, kterou jsem měl zatím možnost vidět. Ve slavném snímku Blakea Edwardse jí to moc slušelo a snad se mi ještě nestalo, že bych měl chuť zvednout hodnocení čistě za krásné herectví tohoto stvoření a za neskutečné charisma, které z ní ve filmu vyzařovalo. Snídaně u Tiffanyho je pěkný, dojemný romantický film s prvky komedie (japončíka ne-e), u kterého se dá navíc dobře popřemýšlet nad chováním, argumenty a filosofií jednotlivých charakterů. Moc jsem si toto filmové dílo zamiloval, a po dlouhé době je to jeden z mála filmů, u kterých se velmi těším, až jej shlédnu příště. Vivat! (30.06.2009)

"Odtud ke dveřím by ti to nemělo trvat dýl než čtyři vteřiny. Dávám ti dvě." Já tedy v podstatě nesnáším slečny, který si na večírcích proplachují játra ve whisky, pročišťují plíce cigaretovým kouřem a neustále hledají bohatýho sponzora. Jenže Lulame alias Holly prostě neumím nemilovat. Té bych nadšeně dělal Fredíka nebo kocoura. Zatím se však jenom dívám, baví mě to a najednou mi ani snídaně před výlohou Tiffanyho nepřipadají divný. Vždyť kde se dá lépe posnídat, když k tomu hraje jedinečný Moon River? (03.03.2019)

50% - Průměrná romantická polévka, která by bez Manciniho songu Moon River a krásy Hepburnové zanikla v moři scenaristicky zdařilejších veseloher. Přeceňovaný film s dosti nesympatickými hlavními postavami, kterým se od začátku prostě nedá fandit (jediný, kdo mi připadal aspoň trochu reálný, byl zde všemi nenáviděný Japonec odshora). Zklamání... (10.09.2013)

Další z těžko zapomenutelných zážitků v podání Audrey Hepburn, která se pro roli Holly Golightly pro mnohé zasvěcené prakticky narodila. Ironická komedie americké smetánky zejména prokázala hloubku hereččiny všestrannosti. Ve večerních rukavičkách a s plastovým kelímkem v ruce tehdy na Páté avenue zlomila srdce miliónů diváků. Legendární scéna, legendární píseň, největší komerční úspěch Trumana Capoteho, zvýšení poptávky po „oranžových“ kočkách a další oscarová nominace pro podmanivou krásku Audrey Hepburn!! (24.01.2008)

(1001) Film mě v některých neobvyklých aspektech svého příběhu mile překvapil a zaujal, ale při celkovém pohledu je prostě matoucí a nesourodý ten všudypřítomný souboj klasického hollywoodského narativu a queer podivínského úhlu pohledu Trumana Capoteho. Nejpatrnější je to asi v postavě Paula Varjaka, kterého se George Peppard ze všech sil snaží hrát jako klasického silného tichého typa, a přitom ta postava je asi všechno, jenom to ne. Patricia Neal je oproti němu strašně skvělá, a jelikož se jí daří dodat své postavě nejvíc podtextu, skryté ironie a sebeuvědomění, tak se mi na celém filmu líbila asi nejvíc. Co se týče Audrey Hepburn, tak jestliže jsem měla dojem, že v My Fair Lady šíleně přehrává, tak tady to rozhodně platí taky. Možná (a nejspíš) to byla v civilu opravdu fajn dáma, ale jakmile začne před kamerou rozbíjet věci nebo se vůbec pokoušet o jakoukoliv emoci, přijde mi to přehnané a neuvěřitelné. Samozřejmě kapitola sama pro sebe je ta absurdní a bizarní karikatura japonského umělce v podání Mickeyho Rooneyho - v rámci nastavené úrovně stylizace versus realističnost mi to prostě hlava nebere. Často u filmů, které jsou literárními adaptacemi, vypichuji, jak moc z filmu vyčuhuje nebo nevyčuhuje původní knižní struktura, a jestli je to dobře nebo špatně, a většinou to zmiňuji hlavně u filmů, kde je to špatně, ale zrovna v případě Snídaně mi to přijde to evidentní lešení jako plus, protože pomalé plynutí, nenápadné a zároveň skrytě komplikované zvraty a odbočky do rozsáhlých peripetií poskytují ideální prostor pro zobrazení vztahu mezi postavami a zároveň i jejich konkrétní osobnostní vývoj. Hlavně proto je mi ve výsledku vlastně dost líto, že se to všechno, stejně jako ústřední písnička, nakonec utopí v patosu. (26.12.2018)