Barbar

Nebe. Vyprahlá krajina, žádnej strom, nic. (Asi Island). uprostřed kopců tři lidi. Stojí proti zabijákovi. Scéna na jednoho ze tří lidí. Scéna na zabijáka. Scéna na druhého člověka. Scéna na krajinu. Scéna na nebe. Scéna na vítr. Scéna na zabijáka. Pak dlouhá záživná scéna, jak zabiják tři chlapy podřízne. (to jediný zajímavý na filmu). Následuje dlouhá cesta s obsahem dalšího větru, pár stromů a nebe. Pak dlouhý záběr na zabijáka s otázkou, proč tohle všechno dělá...Konec filmu. (15.06.2010)

Živočišný chlapák Mads na řetězu, co víc může primitivní žena od filmu chtít. Jenže jakmile se odpoutá, primitivní žena se začíná ošívat, začne si všímat zvláštně laciných filtříků a dialogů jak z chtěného béčka. Ale pořád tomu filmu od toho relativně šikovného režiséra a s tim oblíbenym hercem fandí, i když úplně chápe, proč to někomu může přijít jako naprostá píčovina. Líbí se jí vyhrocené situace, které téměř nedávají smysl, líbí se jí podivně neproniknutelná atmosféra, líbí se jí i zachycená příroda, kterou by nejradši sevřela mezi stehny jako jednookou hlavu. Film ale končí a primitivní žena se cítí nedodělána. (05.09.2011)

I přes ty nádherné obrazy jsem se do audiovizuálního rauše nedostal. Na to mi to přišlo moc očividné, moc samo se nabízející. Nic mě nepřekvapilo, v ničem mi nepřišlo, že by Refn vybral jinou než tu nejefektivnější, ale také nejočividnější cestu. Vzhledem k tomu, že vím, čeho je schopný, mi to rozhodně nestačí. (04.05.2013)

Jednak brutální a surový nářez, jednak vizuální žranice, která přímo volá po velkém plátně :-( , a v neposlední řadě taky jeden z těch filmů, v nichž se toho moc nenamluví a s nimiž se divák musí vypořádat tak nějak sám. Aneb milovníci filmové transcendence rychle sem. Mnoho podobných filmů se do roka neurodí, což je svým způsobem dobře, protože alespoň si tak můžeme takovéhle perly užít včetně příjemného pocitu setkání se s něčím netradičním a jedinečným. Žánrovou škatulku akční/dobrodružný každopádně berte s hodně velkou rezervou. (18.05.2010)

Hypnotický vizuální skvost, kde se všechno natolik podřizuje strnulé metaforice přírody / kamenné lidské tváře (mytický Mikkelsen!) / monotónních promluv, že se z filmu zcela vytrácí jakákoli smysluplná narativní struktura i kauzalita. Nicolas Winding Refn vede pohanský rituál se vším všudy. Proslovené formuli není třeba rozumět, protože nemá logiku v moderním slova smyslu – je to prostě a jednoduše uhrančivý sled metafor a precizních kompozic, dlouhých, nedějových výjevů, mezi nimiž nemá valnou cenu hledat pojítko. Jsou tam, řečeno s Vančurou, z potřeby básně. A ta je někdy silnější než potřeba příběhu. Škoda, že se v tom filmu mluví – je to jako s tím samoúčelným názvem "Valhalla Rising". Slova do toho zcela zbytečně vnášejí potřebu dávat výjevům nějaký ucelenější řád. A ten tam prostě není. Vlastně mi to vůbec nevadí. (30.05.2010)