Stalo se v Turíně

Tyhle filmy mám moc ráda a Maria Monicelliho ještě víc, takže hodnotím velmi pozitivně. Sociální drama s komickými prvky, z nichž jedním je pro mě takový ten vyjukaný a zdánlivě slabošský výraz M. Mastroianniho, to umí jenom on. No a pozdější věčný (kriminální) šéf, ministr, ředitel a továrník Bernard Blier v montérkách, to byl taky dobrý zážitek. Ale vážně: typicky italské zpracování jedné velmi smutné události se zobrazením celé neutěšené doby v tom nejlepším slova smyslu: velmi životné postavy, žádní zocelení hrdinové s ostře řezanými rysy, ale normální zoufalí chlápci, kteří už prostě nemůžou dál takhle žít, ani ten profesor není vylíčený čistě jako klaďas. Dále dokonale "zmáknuté" prostředí, smutek i humor, nejednostrannost, což je přesně to, co propagandistické filmy z dělnického prostředí made in socialismus postrádaly, a tím je i náhled z druhé strany barikády. Sice v pár krátkých scénkách, nicméně velmi pregnantních. I ten despotický továrník zde má svou pravdu a profesor-vůdce svou iluzi. (17.05.2011)

ZARASTENÝ a BRADATÝ MARCELLO= S-Ó-L-O _ Bez krásavice lorenky, bez dvojice režisérov: Fellini i De Sica ide aj tak na plných 100% ! Možno by v konečnom skonštatovaní títo spoľahliví tvorcovia Federico a Vittorio nakrútili vskutku taktiež pozoruhodný čierno-biely snímok= Stalo sa v Turíne, ale Monicelliho prístup je priam obdivuhodný, brilantný, extrémne presvedčivý, strhujúci, asi aj pre geniálnu kameru Giuseppeho Rotunna. A keď som už načrtol Sophiu, tak i napriek svojim nespochybniteľným kvalitám, ktorými disponuje, mám veľmi silný pocit, že by sa medzi túto svorku naštvaných a nespokojných zamestancov jednej továrni skrátka vôbec nehodila, možno by niekto namietal, aby sa vymenila s Annie Girardot, ale toto obsadenie je naprosto znamenité, bez akejkoľvek chybičky krásy !!! _ Dej je situovaný do druhej polovice, devätnásteho storočia, keď ženy ešte nosili korzety, a po rozmachu automobilov nebolo stále ani chýru, ba ani slychu, a do toho vstupujú strašne naštvaní pracovníci istej fabriky, ktorých už nebaví drieť 14 hodín denne, keď pracovné úrazy doslova visia na vlásku, a vtedy sa z doposiaľ aktívneho pracanta stáva neaktívny mrzák do konca života. Búria sa, štrajkujú a demonštrujú, a v tom prichádza profesor Sinigaglia... _ “Ako tak pozerám na tento zásadný film talianskej kinematografie zatiaľ neprišlo toľko divákov, koľko by si v skutočnosti toto výsostne podané umelecké dielo zaslúžilo” ! PS: Film strihal mladší brat Marcella Mastroianniho, Rugerro. (02.11.2018)

V poslední době jsem byl více či méně donucen vidět veliké množství filmů zabývajících se neutěšenou situací dělníků v devatenáctém století, o jejich boji s mocipány za lepší pracovní podmínky a tak dále. Potíž je v tom, že mě tato témata vůbec nic neříkají, filmy tohoto typu mě zoufale nebaví a i když je vidět, že zahraniční produkce je na tom technicky, finančně i po stránce kvality scénáře daleko lépe než její starší rudý bratr československý, je to pořád zoufale nudné a nezajímavé. (20.10.2009)

Soudruzi z Turína. - Solidarita byla největším výdobytkem dělnické třídy, následné sociální formace (jako např. socialistický stát) už patří jejímu úpadku. A možná, že poslední vzedmutí S/solidarity v Polsku bylo také tím posledním. - Nesčetné figurky dělnické komunity (každá svým specifickým způsobem) dokreslují boj dělníku za snesitelné (méně nesnesitelné) pracovní a životní podmínky. Z nich se samozřejmě vymyká profesor Sinigaglia (Marcello Mastroianni - skvělý jako vždy) a jeho partnerka Niobe (Annie Girardotová - skvělá jako vždy). Zatímco profesor (není to žádný "úlisný podvodníček", kterýpak podvodník nemá na jídlo) je posedlý sociální spravedlností, které vše obětoval, a které vše obětovat hodlá (včetně sebe, ale i jiných), je prototypem budoucích levicových vůdců, Niobe nechce o sociální spravedlnosti ani slyšet, jejím heslem je spíš "každý za sebe a pro sebe". Pozn. 1: Film končí krásným happyendem: Adéla volá na Renáta, aby jí psal. Ten odpovídá, že (ona) stejně neumí číst. A ona kontruje, že to přece nevadí. Ano, to je příslib lepších zítřků. Pozn. 2: "13 ore di lavoro al giorno" - zamysleme se nad tím! (05.10.2017)

Námět stejný jako naše Siréna, přesto se mi italská verze líbila víc, snad tím, že se režisér nesnažil točit umění, možná to byla přítomnost opravdu vtipných scén, čert ví. Mastroianniho neprožívám, vlastně ho z osobních důvodů nenávidím, ale musím uznat, jeho profesor je opravdu zajímavá figurka a obsazení Holého, místo klasického Vosky, coby český hlas, je zvláštní volba, která naštěstí vyšla znamenitě. Film by se měl promítat každému, kdo křičí jak se mají pracující dobře, převážně studentům VŠ, kteří si oddělají jednu či dvě směny na pokladně a strašně se diví, na co zaměstnanci pořád stěžují. Ale oni nezažili, že se třeba dělá inventůra do dvou do noci, načež inventurující zaměstnanci o šesti ráno otvírají. Tady je vidět pravý kapitalismus, čtrnáctihodinové směny, půl hodiny na jídlo a makat šest dní v týdnu, buďme rádi co jsme si vydobili a nevěřme slepě všem těm usměvavým lidičkám na oficiálních stránkách firem (ty chudáci co o pěti ráno doplňují jsou jistě strašně happy). (10.12.2009)