Stalo se v Turíně

Já proti ryze levicovým filmům nic nemám, naopak mi jsou většinou sympatické a třeba takový Zázrak v Miláně mám hodně rád, ale co mi vadí je to, když se to zvrtne do vážně podané agitky. Ono to sice je skvělé natočené a zahrané, ale ty dvě hodiny se nedaří dostatečně naplnit a vzejde z nich jen něco, z čeho by soudruzi za Československa měli radost. Není to aspoň směšné a do jisté míry se s tím dá plně souhlasit, ale zároveň jsem si v tom nedokázal najít nic, co by mě dokázalo hlouběji oslovit. Ani jako komedie mi to moc nepřišlo, váżné pojetí totiž přijde docela rychle a pak je to prostě jednostranný revolucionářský film. Ale Mastroianni tu konečně vypadá jinak, než ve všech ostatních filmech a je to docela příjemná změna. Silné 3* (11.10.2023)

Námět stejný jako naše Siréna, přesto se mi italská verze líbila víc, snad tím, že se režisér nesnažil točit umění, možná to byla přítomnost opravdu vtipných scén, čert ví. Mastroianniho neprožívám, vlastně ho z osobních důvodů nenávidím, ale musím uznat, jeho profesor je opravdu zajímavá figurka a obsazení Holého, místo klasického Vosky, coby český hlas, je zvláštní volba, která naštěstí vyšla znamenitě. Film by se měl promítat každému, kdo křičí jak se mají pracující dobře, převážně studentům VŠ, kteří si oddělají jednu či dvě směny na pokladně a strašně se diví, na co zaměstnanci pořád stěžují. Ale oni nezažili, že se třeba dělá inventůra do dvou do noci, načež inventurující zaměstnanci o šesti ráno otvírají. Tady je vidět pravý kapitalismus, čtrnáctihodinové směny, půl hodiny na jídlo a makat šest dní v týdnu, buďme rádi co jsme si vydobili a nevěřme slepě všem těm usměvavým lidičkám na oficiálních stránkách firem (ty chudáci co o pěti ráno doplňují jsou jistě strašně happy). (10.12.2009)

Tyhle filmy mám moc ráda a Maria Monicelliho ještě víc, takže hodnotím velmi pozitivně. Sociální drama s komickými prvky, z nichž jedním je pro mě takový ten vyjukaný a zdánlivě slabošský výraz M. Mastroianniho, to umí jenom on. No a pozdější věčný (kriminální) šéf, ministr, ředitel a továrník Bernard Blier v montérkách, to byl taky dobrý zážitek. Ale vážně: typicky italské zpracování jedné velmi smutné události se zobrazením celé neutěšené doby v tom nejlepším slova smyslu: velmi životné postavy, žádní zocelení hrdinové s ostře řezanými rysy, ale normální zoufalí chlápci, kteří už prostě nemůžou dál takhle žít, ani ten profesor není vylíčený čistě jako klaďas. Dále dokonale "zmáknuté" prostředí, smutek i humor, nejednostrannost, což je přesně to, co propagandistické filmy z dělnického prostředí made in socialismus postrádaly, a tím je i náhled z druhé strany barikády. Sice v pár krátkých scénkách, nicméně velmi pregnantních. I ten despotický továrník zde má svou pravdu a profesor-vůdce svou iluzi. (17.05.2011)

5/10 Je celkem jasne, ze takovyto kus se do socialistickeho Ceskoslovenska zkratka musel dostat - pracovnim nazvem by se mohl jmenovat treba Sirena po 20 letech. Docela me prekvapila Girardotova, kterou jsem v prvnich zaberech vubec nepoznal, zato Marcello opet nezklamal - ano, opet to nemyslim nijak lichotive. (24.11.2009)

Zapomeňte na komedii: Ačkoliv sociálním původem a typologií postaviček lidový, I Compagni je filmem syrovým, krutým a veskrze smutným. Věřím tomu, že v době a místě vzniku tam takové tendence nebyly, ale soudruhům československým se tahle óda na nestydaté kapitalisty náramně hodila na výkladní pult. Marcello zarostlý a v brýlích mi silně připomínal Hugo Haase, hrdiny filmu jsou však prostí dělníci, špinaví, unavení a hladoví, stejně jako jejich rodiny. Film je dlouhý a zejména v druhé půlce se dost vleče. Dominuje mu výtečný starý dabing z dílny Ludvíka Žáčka a účinkuje v něm tehdejší čs. herecký výkvět (Holý, Vinklář, Vlček, Musil, Sklenčka). (19.06.2015)