Zvláštní den

Zvláštní den je všedním dnem totality. Osvědčená metoda mikrosondy je očividně přivedena k jednomu ze svých dosažitelných vrcholů. Pro nás tragický osmatřicátý rok je pro tehdejší Řím dnem jedné z mnoha Hitlerových návštěv. Funkčně použité dobové týdeníky a mrazivá syrovost jejich komentářů se prolínají s fízlovským systémem bdělých domovnic. Nebýt odlišných znamení, log, znaků, jazyka (dokonce i typ interiérů je srovnatelný s tím, který byl v československé realitě běžný ještě během první poloviny šedesátých let) mohl by se člověk cítit opravdu doma, v naší předlistopadové minulosti. Vteřinové prolnutí dvou životních osudů - ženy z domácnosti a redaktora-homosexuála před vypovězením italskou formou někdejšího tzv. práva postrku - je ve svém jepičím štěstí ještě prchavější, než si uvědomují sami jeho aktéři. Špičkový výkon dua Lorenová-Mastroianni (jeden z posledních v jejich dráze) je nutno doplnit o ještě jedno jméno velikána. Je jím Ettore Scola, osobnost mladší generace italského neorealismu. Mladší v tomto případě neznamená horší a epigonský, ale svůj a dále rozvíjející a posouvající. Námětem, příběhem i celkovým vyzněním patří tento skvělý film k nadčasovým. (17.09.2007)

Solidní konverzačka dvou lidí, odehrávající se v den, kdy do fašistické Itálie přijel s velkou slávou (a ještě těsně před druhou světovou) Hitler a tehdejší lid pochopitelně jásal. Ústřední hrdinové tohohle filmu ale nejásají, dokonce ani nejsou v ulicích, ale doma a tam postupně řeší své životní problémy a při nich si leccos uvědomí. Není to sice úplně dokonale napsané a vedené, má to místa, kde to mohlo být údernější a propracovanější, ale i tenhle výsledek je podle mě skvělý, podnětný, slušně zahraný a natočený takovým způsobem, že mě to celou dobu bavilo a ani na moment nenudilo. Moje první setkání s tvorbou Ettora Scoly tedy dopadlo dobře, takže od něj někdy určitě zkusím i něco dalšího. Jen mám teda po tomhle filmu pocit, že snad v každém slavnějším italském filmu prostě hraje Sophia Loren, protože jsem ji teď viděl asi v 4 italských filmech v kuse. Ale Mastroianniho vlastně taky, takže mám pomalu pocit, že tam snad v té době asi neměli lepší herce do hlavních rolí, když je tak často obsazovali. Možná to je jen tím, co za italské filmy si vybírám, ale už se mi krapet okoukali... 4* (18.03.2023)

Ač film využívá základních pravidel klasického melodramatu, je hustě protkán nitkami reality. Ukazuje na jednom činžáku všechno to fašistické davové šílenství a fanatické zbožňování duceho a Hitlera. Jestliže závěrečná proměna Antoinetty je až moc scénaristicky chtěná a neodůvodněná, nemůže už vymazat z paměti vynikající začátek (budíček ve fašistické rodině a odchod na přehlídku), taneční scénu či mletí kávy. (06.08.2009)

ocenenia : Oscar 1978 - Nominácia na najlepší cudzojazyčný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1977 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ V samote a intímnosti možno odhaliť skutočnú tvár každej totality. Stačí jeden dom, dvaja osamotení ľudia schopní úprimnosti, a patetická heroická vízia fašizmu (predstavovaná hlasom z rádia, ktoré znie skoro počas celého filmu) padá ako domček z kariet, neschopná odolávať fragmentácii ľudských osudov z más na človeka-jednotlivca......Krásna kamera, výborní herci (30.11.2006)

Jedna náhoda spojí jejich cesty dohromady, v tak pro Itálii "významný" den. Píše se rok 1938 a Hitler zrovna přijíždí do Itálie. Se vší parádou, vítan davy lidí, jako osvoboditel a nový vůdce. Ale jim je to úplně jedno. Oni dva, mají úplně vidění světa, než tehdy většina národa. Ona, matka šesti dětí, která nemá rozhodně na růžích ustláno, on čerstvě vyhozený z práce, čekající na možné vyhnanství. Je to jejich chvíle. Jejich den, ne nikoho jiného. Aspoň pro dnešek můžou tajně slavit, že v sobě našli zálíbení, či spřízněnou duši, to je vlastně jedno. Zítra už bude asi všechno úplně jinak... (18.04.2015)