Slunečnice

Film som už niekedy veľmi dávno videl, ale v pamäti mi z neho neostalo takmer nič. Ani po dnešnom opakovanom sledovaní si nemyslím, že to bude iné. Ako už z môjho hodnotenia vyplýva, som presvedčený, že tento film nemal byť nakrútený. Ak chcel niekto demonštrovať sovietsko-talianske priateľstvo, nemusel nakrúcať film. Ak sa napriek tomu rozhodol nakrútiť koprodukčný film, nemal sa až tak ohliadať na politické záujmy oboch strán. A ak sa ohliadal, tak sa nemôže čudovať dvojhviezdičkovému hodnoteniu. Lebo dobrý film nerobí iba účasť známych hercov. (16.09.2014)

"Blízka smrť ľudí zmení, zmení i city..." S. Loren i M. Mastroianni mi s týmto filmom urobili podstatne väčšiu radosť ako s Manželstvom po taliansky. Rýchla svadba predĺži talianskemu vojakovi dovolenku. Radovánky zachutia, pokúsia sa oblbnúť úrady i blázinec, ale nechali sa načapať...Za trest dostal Antonio kopanec do riti a ten ho odniesol až na ruský front. Po čase sa vojna sa skončila a Antonio sa nevracia. S. Loren balí kufre a vydáva sa na dlhú cestu do Ruska s nádejou, že si muža nájde...Dlhú cestu lemujú polia slnečníc, odtiaľ pravdepodobne ten názov. Pobyt v Rusku si s inými scénami nezmýlite, pretože okrem ruštiny znie i dobrá hudba s typicky ruskou balalajkou. Peniaze na akčné scény bojov v Rusku neboli, preto je tu len podivne urobená koláž záberov. Po filme som však uznanlivo pokyvoval hlavou, pretože sa končí tak, ako to v živote často chodí a tvorcovia sa z toho nesnažili urobiť gýč s láskou až za hrob a happyendom. 80%. (28.09.2014)

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)

Dumám, proč je tenhle film tak krásný zážitek. Jedná se o tklivý příběh ze života manželů, jimž jejich vztah totálně podělá válka. Téma samo o sobě by bylo dost dobré, dobrá režie, dobrá hudba, dobrý Mastroianni a vynikající Lorenová. A záverečná scéna, v níž si bývalí partneři vše poví pohledem, je ještě o stupínek kvalitnější než oční pokec Girardotové a Ventury ve filmu Facka. A to už je co říci. (10.03.2012)

Krásny film. V mojich očiach osobitne. Pripomína totiž epizódu z rodinnej histórie. Brat starého tata narukoval na vojnu. Ocitol sa na fronte v Rusku. Vzápätí bol zajatý, neskôr bojoval na strane Sovietov. Po vojne ostal v ZSSR, oženil sa a postavil dom kdesi na Sibíri. Všetci si mysleli, že je mŕtvy alebo nezvestný. Ozval sa po 20 rokoch, napísal zopár listov. No Slovensko, svoju rodnú krajinu, na rozdiel od hlavného hrdinu Slnečnice, nikdy po vojne nenavštívil. Možno preto aby sa vyhol podobne nervy drásajúcej scéne rozlúčky na vlakovom nástupišti. Skvelý, jemne melancholický príbeh úprimne žitého manželstva rozvráteného vojnou. (16.09.2014)