Reklama

Reklama

Velká žranice

  • Francie La Grande Bouffe (více)
Trailer

Obsahy(1)

Čtyři nejlepší přátelé – pilot Marcello (Mastroianni), šéfkuchař Ugo (Tognazzi), televizní pracovník Michel (Piccoli) a soudce Philippe (Noiret) – se společně vydávají na prodloužený víkend, který má být jejich posledním. Ve starém domě na okraji Paříže se přátelé začínají oddávat zatvrzelé, divoké a sebezničující žranici. Přidá se k nim místní učitelka Andréa, přítulná žena obdařená štědrými tělesnými proporcemi. Události rychle kulminují... Podle Ferreriho je film křivým zrcadlem, nastaveným moderní konzumní společnosti, dle jeho kritiků jen samoúčelnou provokací a oslavou kultu hnusu a estetiky ohavnosti, zatímco jiní ho označují za apokalyptickou vizi konce „přežraného" lidstva. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (194)

Ghoulman 

všechny recenze uživatele

Je to docela paradox. Zatímco nedostatek člověka posiluje, nutí ho bojovat o vlastní důstojnost „navzdory“ a tím tříbí jeho charakter (a soucit k druhým, kteří jsou na dně), velký nadbytek má naopak nezřídka za následek znecitlivění a absolutní ztrátu soudnosti o hodnotě věcí a dokonce i o hodnotě druhých lidí. Skoro, jakoby díky neustálé hrabivosti v sobě člověk pod nánosy dalších a dalších věcí pohřbíval základní stavební složky lidství, jakými jsou třeba svědomí či svoboda. Je celkem jedno, na co alegorii Velké žranice vztáhneme – zda to budou peníze, drogy, moc či sex nebo (jak to nejčastěji u všemožných epikurejců bývá) vše dohromady. Čím více se člověk ponořuje do požitků, tím více je svazován, až nakonec dokáže ničit i ty nejpodstatnější věci (včetně sebe sama), výměnou za drobounké kousky toho, či onoho potěšení. Avšak celá tragédie „nenažranosti“ nakonec tkví v mnohem podstatnějším problému. Je jistě samo o sobě smutné, dívat se na někoho, kdo vyplní celý svůj život pouhou honbou za naplněním nenasytnosti, která je už z podstaty nenaplnitelná. Avšak lidé nejsou ostrovy jen pro sebe a jejich konání (v menší, či větší míře) vždy ovlivňuje i zbytek světa. A ti, kdo si „berou vše jen pro sebe“, neberou nikdy ze vzduchoprázdna, ale vždy ze svého okolí. Nejlépe je tento problém viditelný v ekonomickém systému, kdy malá malá část populace rozhazuje peníze za dokonalé zbytečnosti, zatímco další (neskonale větší) část lidstva umírá hlady. Nicméně nerad bych v tomto ohledu šířil nějaké revolucionářské myšlenky (jak je dnes v okruhu „mladých intelektuálů“ v módě, hned v závěsu za opulentními večírky plných alkoholu a jídla) – už z podstaty výše nastíněného problému je posledním rozumným přáním chtít, aby všichni lidé žili v nadbytku. V ten moment by byl konec naší civilizace nejspíš nevyhnutelný. Mnohem lepší (a také mnohem idealističtější) je podle mne přání, aby si všichni lidé dokázali vystačit s málem... ()

borsalino 

všechny recenze uživatele

Ve stínu velké žranice byly Lukulské hody pouhou nádražní kantýnou osmé cenové skupiny těsně před zavíračkou. Co zprvu začínalo v podstatě jako komedie, změnilo se po něuvěřitelně bizarních eskapádách a zvrhlostech, v tragicky neodvratnou smrt užrání se k smrti. Od druhé poloviny filmu už jde v podstatě jen o hořkost a programovou sebedestrukci, až mi z toho přestalo být dobře. Co však je třeba ocenit, je koncentrace takových hereckých veličin jako Noiret, Tognazzi, Mastroiani a Piccoli a jejich přesvědčivé herecké výkony. ()

Reklama

sportovec 

všechny recenze uživatele

Snaha o alegorii se stala trapností naturalismu. Pokud na filmu něco udiví, jsou to kulinářské sklony a nezvladatelná bulimie podařené společnosti, jíž se všední den a jeho "maličkosti", jako jsou plat, složenky či rodina, ztrácejí kdesi za obzorem. Ještě více udiví, že toto soustavné bulimické přejídání a tragické epizody zůstávají zcela mimo pozornost okolí vlastně centrální Paříže. Pokus o dekameron naší doby svým naturalistickým vyzněním sice neurazil, současně však také dokázal nezaujmout a neuchvátit. Převládla byť kultivovaně nastrudovaná a provozovaná macha filmařného řemesla, v níž vesměs špičkoví herci jen obtížně zjišťují, co vlastně mají hrát. Na ambice, s nimiž tento pokus o napodobení paralelně vznikajících passoliniovských bakchnálií byl podstoupen a připravován, je výsledná nabídka chudá a ve svém celku vlastně až chuďoučká. ()

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

K většímu splynutí s touto oslavou obžerství doporučuju tak dva dny před koukáním na tento film nic nejíst a jsem si jistej, že v průběhu filmu pak sežerete klidně i vlastní barák včetně komína. Já sice žral, ale i tak jsem v průběhu filmu počal mít různé choutky. Nakonec jsem neodolal a šel jsem do lednice uzmout mnou vlastnoručně vyrobený pomerančový puding ve whisce, jenže ouha, přijdu se žrádlem k TV a vidím a hlavně slyším, jak tam ten jeden ten žrout nehorázně prdí, byla to tak vyživná dodávka plynu, že jsem šel puding znechuceně vrátit do lednice. Vrátím se a ten blázen pořád ještě prděl, dokonce u něj stál nějaký tlustý polonahý kříženec ženský a jožina z bážin, který mu masíroval bříško, aby jeho plynové dodávky nabraly na ještě větší síle, to na mě fakt udělalo velký dojem, tak velký dojem, že zbytek filmu jsem dokoukal při otevřeným oknu. ()

StanislachKo 

všechny recenze uživatele

Fuh... Buď kritika večne nenažranej spoločnosti, ktorá sa čoskoro bude brodiť hovnami, alebo čistá úchylná dekadentná exhibícia? Každopádne to z nejakého zvráteného dôvodu celkom bavilo. Hádam to bolo tými uletenými hereckými výkonmi... Ale to nič nemení na fakte, že tento kúsok asi nebudem nikdy nikomu odporúčať :) ()

Galerie (22)

Zajímavosti (12)

  • Film získal Cenu FIPRESCI na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1973. (contrastic)
  • Film byl při svém uvedení do kin velmi kontroverzní. Pod rouškou bláznivé komedie se tvářil jako kritika konzumní společnosti a na filmovém festivalu v Cannes v roce 1973 vyvolal skandál, tím spíše, že nepřímo odsuzoval lesk a hojnost, které byly na této akci k vidění. Philippe Noiret, který byl v Cannes při uvedení filmu vypískán, kritikům odpověděl: „Nastavovali jsme lidem zrcadlo a oni se v něm neradi viděli. To svědčí o velké hlouposti..“ (classic)
  • V roce 1972 výběrová komise festivalu v Cannes ohodnotila francouzské filmy jako průměrné a rozhodla se pro následující rok uvést tři odvážnější filmy – Divoká planeta, Maminka a děvka a francouzsko-italský film Marca Ferreriho. Tuto volbu neocenila předsedkyně poroty Ingrid Bergman, pro kterou byly poslední dva filmy „nejšpinavějšími a nejvulgárnějšími filmy festivalu.“ (classic)

Související novinky

12. Seminář archivniho filmu: Marco Ferreri

12. Seminář archivniho filmu: Marco Ferreri

17.04.2010

12. ročník tradiční akce proběhne v Uh. Hradišti 7. - 9. května a přiblíží u nás až na výjimky vesměs neznámou tvorbu slavného italského režiséra Marca Ferreriho, který v mnoha ohledech bořil… (více)

Reklama

Reklama