Velká žranice

Viděl jsem aktuálně dva filmy Marca Ferrariho, tento a SÉMĚ ČLOVĚKA a napadlo mě, jak hodně se jim třeba nechal ovlivnit Ruben Östlund při psaní TROJÚHELNÍKU SMUTKU. Trojúhelník sleduje následky pozdního kapitalismu v odrazu opulentního obžerství (i v grafickém detailu) a následně svoje protagonisty uvrhne do stavu prvobytně pospolné společnosti, což je vpodstatě tématická kombinace VELKÉ ŽRANICE i SÉMĚ ČLOVĚKA. Tím nijak neviním Östlunda z plagiátorství (byť se v obou filmech velmi výrazně zvrací a odpadní systémy dějiště se značně přeplnění), jen nahlas fantazíruju. __ Co se ŽRANICE týče, ve své době udájně silně dekadentní a pro publikum šokující. To už dnes těžko může platit, minimálně pro trochu “zkušené” diváky. Co zbylo je film s uhrančivou atmosférou staré vily, ve které se skupina lehce až silně deprimovaných mužů ve středním věku poddá nepsanému paktu labužnicky se ujíst až k smrti. Žranice je plná hodně oddaných hereckých výkonů (nejen ústřední čtveřice), u kterých není pochyb, že do toho filmu šli s absolutní důvěrou ve Ferrariho tvůrčí myšlenky. __ Nejsem sice příznivcem tzv. fekálního humoru, ale jedině ve Žranici jsem tento žánr viděl režijně tak dokonale zachycen, v situacích, které jsou až absurdně nečekané a vždy trvají přesně o těch pár vteřin déle, že jsem to musel oslavit dlouhým překvapeným smíchem. (28.05.2024)

Problémom tohto filmu je, že sa nám nesnaží nič zdeliť. Originálny námet ho robí nezabudnuteľným a jediným svojho druhu, no jednoduché spracovanie a (ne)vykrištalizovanie samotného príbehu nás necháva nedotknutými. Pobavil som sa a k postave Philippe Noireta dokonca vytvoril sympatie a porozumenie. Pekná postavička. Ale od snímky toľkých ambícií v obsadení a potenciále kontroverznosti som čakal viac. (25.10.2003)

Je to docela paradox. Zatímco nedostatek člověka posiluje, nutí ho bojovat o vlastní důstojnost „navzdory“ a tím tříbí jeho charakter (a soucit k druhým, kteří jsou na dně), velký nadbytek má naopak nezřídka za následek znecitlivění a absolutní ztrátu soudnosti o hodnotě věcí a dokonce i o hodnotě druhých lidí. Skoro, jakoby díky neustálé hrabivosti v sobě člověk pod nánosy dalších a dalších věcí pohřbíval základní stavební složky lidství, jakými jsou třeba svědomí či svoboda. Je celkem jedno, na co alegorii Velké žranice vztáhneme – zda to budou peníze, drogy, moc či sex nebo (jak to nejčastěji u všemožných epikurejců bývá) vše dohromady. Čím více se člověk ponořuje do požitků, tím více je svazován, až nakonec dokáže ničit i ty nejpodstatnější věci (včetně sebe sama), výměnou za drobounké kousky toho, či onoho potěšení. Avšak celá tragédie „nenažranosti“ nakonec tkví v mnohem podstatnějším problému. Je jistě samo o sobě smutné, dívat se na někoho, kdo vyplní celý svůj život pouhou honbou za naplněním nenasytnosti, která je už z podstaty nenaplnitelná. Avšak lidé nejsou ostrovy jen pro sebe a jejich konání (v menší, či větší míře) vždy ovlivňuje i zbytek světa. A ti, kdo si „berou vše jen pro sebe“, neberou nikdy ze vzduchoprázdna, ale vždy ze svého okolí. Nejlépe je tento problém viditelný v ekonomickém systému, kdy malá malá část populace rozhazuje peníze za dokonalé zbytečnosti, zatímco další (neskonale větší) část lidstva umírá hlady. Nicméně nerad bych v tomto ohledu šířil nějaké revolucionářské myšlenky (jak je dnes v okruhu „mladých intelektuálů“ v módě, hned v závěsu za opulentními večírky plných alkoholu a jídla) – už z podstaty výše nastíněného problému je posledním rozumným přáním chtít, aby všichni lidé žili v nadbytku. V ten moment by byl konec naší civilizace nejspíš nevyhnutelný. Mnohem lepší (a také mnohem idealističtější) je podle mne přání, aby si všichni lidé dokázali vystačit s málem... (15.10.2017)

Nehodlám tvrdit, že věřím Ferreriho slovům o tom, že tohle jeho půvabné nestárnoucí dílko v sobě opravdu nese nějaké závažné poselství, a že sleduje nějaký vyšší cíl, než "jen" pobavit diváka. Nicméně leckterého dušezpytného jedince může vskutku přimět k zamyšlení nad 'otázkou života, vesmíru a vůbec'. Já si například vzpomněl na Klímova památná slova "člověk jest jen jitrnicí naditou hovny". Poprvé a naposledy jsem Velkou žranici viděl před dvaceti lety v pražském Ponrepu a vryla se mi do paměti tak dobře, že jsem až dodnes necítil potřebu zkouknout ji znovu. Ale stalo se a pobavila mě ne méně než poprvé. Ať už chtěně ("Když nebudeš jíst, neumřeš."), nebo nechtěně ("Pane, vy jste Arab?" "Nejsem, neboj se.") (ach, kde jsou ty blažené časy, kdy Arabové byli v Paříži raritou). Ovšem nejvíc jsem se nachechtal při stejné scéně jako kdysi v kině: Ugo futruje do hekajícího, nafouklého, OBLUDNĚ PŘEŽRANÉHO Michela pyré, zatímco Philippe ho povzbuzuje k polykání slovy: "Představ si, že jsi malý hladovějící Ind v Bombaji." Tak takovýhle humor já můžu! Skvěle natočeno, skvěle zahráno, překrásná ústřední melodie (Philippe Sarde). Minimálně 90%. (14.12.2016)

Stále častejšie si pri určitých typoch filmov vravím, aký nezmysel je percentuálne hodnotenie filmu. Špeciálne pri tých kultových, kde sú naše očakávania vopred dané. Veľká žranica ma bavila, ale emocionálne nezasiahla. No a nechápem týpkov, ktorí majú možnosť sa k smrti prešukať a oni dajú prednosť bolestivému sa prejedeniu na onen svet. Niektoré momenty sú vizuálne premyslené a paradoxne nemám na mysli tie explicitné. (07.12.2014)