Velká žranice

Nejsem si tak docela jistý,jak se mám k Velké žranici postavit.Je totiž těžké film nějak kritizovat po čistě filmové stránce,natočený je brilantně,zahraný prakticky dokonale.Nechápu na něm,proč byl vůbec natočen a jaká motivace vedla režiséra a herce,aby něco podobného natočili.Je to alegorie? Podobenství? Apokalyptická vize? Nebo jen samoúčelná hříčka bez hlubšího významu? Po jednom zhlédnutí těžko rozhodovat a vzhledem k tomu,že film už nikdy nechci vidět,asi to nikdy nezjistím,což mě ani nijak netrápí.Jisté je každopádně to,že tento film se absolutně neshoduje s mým pohledem na kinematografii a s tím,co považuju za umění a za vhodný námět ke zfilmování.Film mě neznechutil (snad jen ty hovna byly trochu přes čáru) jen mi připadal zbytečný a nevkusný.Což není moc dobré skóre. (09.04.2011)

Asi nejznámější a všeobecně nejuznávanější Ferreriho snímek. Čtyři dlouholetí přátelé se rozhodnou odejít ze světa prostřednictvím jedné z nejstarších lidských neřestí. Na Ferreriho film je děj až překvapivě přímočarý s očekávatelným průběhem. Znovu vystupuje na povrch amorálnost, perverze a zhýralost jako tradiční témata. Trpká ironie je cítit z každého záběru. V hlavních rolích se sešla plejáda nejlepších evropských herců, většinou režisérových oblíbenců, se kterými spolupracoval opakovaně. Postavy, které zde představují, jsou zbaveny tradičních lidských citů. Vystupuje z nich cynismus a pohrdání vším a všemi. Opět se tak setkáváme s karikováním postav i děje. Andréa Ferréol je zase výborná v roli korpulentní učitelky, která se z potencionální oběti promění v dokonalého anděla smrti. Zajímavostí jsou jména Michel, Marcello, Philippe, Ugo, Andrea. Jména hlavních postav jsou shodná se jmény herců. Jde o zjevnou odvolávku na starou školu italského neorealismu. Velká žranice je dalším Ferreriho políčkem zhýralé amorální společnosti. Je to film, který pod svým příznačně pitoreskním zevnějškem skrývá existenciální rozměr. Jde o Ferreriho film asi nejslavnější s významnými oceněními, nikoliv však nejlepší. Alespoň dle mého názoru. 80% (02.11.2011)

Bizarní hnus, který však tu morbidní část mé osobnosti dokázal neomylně připoutat v očekávání, v jakém pořadí budou pánové zmírat. Jen nevím, jestli se na tyto Ferreriho pašije budu schopná ještě někdy podívat. (Opětovně viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov. Asi ambronovi neodpustím, že jsem kvůli němu znovu viděla záchodovou scénu.) (11.01.2015)

Udělala jsem velkou chybu, že jsem se na tento film předem na čsfd neinformovala, to bych ho totiž zcela jistě vidět nechtěla. Nemusím mít svůj názor na KAŽDÝ film, co kdy kde se mihne, a vědět, co mě čeká, raději bych zhlédnutí tohoto filmu oželela. Předně, já v tomto filmu nevidím žádné poselství, oslavu hnusu nebo zrcadlo dnešní společnosti, navíc jsem milovníkem jídla (ve zcela zdravé rovině) a překvapivě nepomýšlím na sebevraždu. A i kdybych na ní pomýšlela, poslední dny svého života si dokážu představit daleko lépe než jen cpát se dokola jídlem - milováním jistě, ale k tomu navíc třeba navštívit pár mých vysněných lokací a pak se někde v klídku nechat sežrat krokodýlem. Přišlo mi smutné jakým směrem se všechno vyvíjelo. Není nic špatného užít si několika příjemných prožitků najednou a ve větší míře, ale sledovat pak následky jejich rozhodnutí, celkovou atmosféru a hloupost zúčastněných mě nebavilo a bylo mi z nich všech akorát zle. Že jsem na začátku litovala, že doma nemám nic k jídlu, v průběhu sledování tohoto snímku jsem za to byla ráda. Pokud má tento film působit odstrašujícím dojmem pro lidi, kteří tímto způsobem vedou svůj život, myslím, že se film neminul účinkem, bohužel však znechutil i jednu ze základních potřeb všem ostatním. Jednou stačilo. Ještě musím dodat, že naprosto úžasný komentář k VŽ má uživatel Oskar :), jeho "před" a "po" je velmi trefné. (04.01.2010)

Snaha o alegorii se stala trapností naturalismu. Pokud na filmu něco udiví, jsou to kulinářské sklony a nezvladatelná bulimie podařené společnosti, jíž se všední den a jeho "maličkosti", jako jsou plat, složenky či rodina, ztrácejí kdesi za obzorem. Ještě více udiví, že toto soustavné bulimické přejídání a tragické epizody zůstávají zcela mimo pozornost okolí vlastně centrální Paříže. Pokus o dekameron naší doby svým naturalistickým vyzněním sice neurazil, současně však také dokázal nezaujmout a neuchvátit. Převládla byť kultivovaně nastrudovaná a provozovaná macha filmařného řemesla, v níž vesměs špičkoví herci jen obtížně zjišťují, co vlastně mají hrát. Na ambice, s nimiž tento pokus o napodobení paralelně vznikajících passoliniovských bakchnálií byl podstoupen a připravován, je výsledná nabídka chudá a ve svém celku vlastně až chuďoučká. (29.10.2010)