Pod vlivem lásky

Je tam všetko, a všetkého veľa škodí. Prvá polovica filmu bola odľahčená teenage komédia a la Tarantino, ale tak vtipná, že som sotva chytal dych medzi záchvatmi smiechu. Tá druhá polovica zas dráma o sekte, na aké sme u Japoncov zvyknutí. ovšem s v neobvyklej situácii zakomponovanou citáciou z biblie, štipkou už trochu opozeraného humoru a s obvyklým americkým happy endom. Nebyť dejovej línie so sektou, dal by som 100%. A ak by film skončil po prvej polovici, stal by sa pre mňa hitom desaťročia. Ale takto dávam 80%. Ale za jednu, možno dve projekcie to stojí. Uvidíte totiž to, čo ste doteraz asi ešte nikdy nevideli. (09.02.2010)

Pod vlivem lásky je zajímavý film. Zajímavý film délkou, obsahem, provedením a především tou zvláštní paletou pocitů a emocí, které na diváka přenese. Nemá cenu k nejlepšímu filmu Shiona Sona psát zbytečnou omáčku. Dlouho se mi nestalo, že bych dokoukal film kolem páté raní a měl nutkání film pustit znovu...To, myslím, mluví za vše. P.S.: soundtrack je boží! :-) (21.10.2012)

Psáno pod vlivem bezprostředního šoku: "Ty brďo!" Okamžitě přiznávám, že jsem něco podobného ještě nikdy neviděl. Vynikající! Něco tak šíleného, romantického, úchylného, hysterického, realistického, krutého, zamilovaného, s pocity na zvracení, svěžího (to vše dohromady a přitom to není slátanina), nervy převracejícího a dějem manipulujícího jsem nekoukal, ani nepamatuju. A taky jsem si v průběhu žádného filmu už dlouho neuvědomoval, jak moc si přeju, aby se dva lidé vzájemně potkali (jak to dopadne, neprozrazuji - toto je asijská kinematografie a ta může doopravdy skončit jakkoli). Scénu citování z bible (konkrétně listu Korinťanům) na pláži z druhé poloviny filmu už teď zařazuji mezi nejpodmanivější a nejkrásnější filmové scény, jaké znám (a nejextravagantnější kázeň, jakou jsem kdy poslouchal). Prostě ... tento film se musí "prožít". Přál bych si, aby film trval ještě o několik minut déle. ■ Po třetím a čtvrtém vidění: Méně se směji (téměř vůbec), víc si uvědomuji, že to je o lásce. Každá z hlavních postav vlastně prožívá své "období šílenství" (ve kterém je paradoxně nejvýraznější), každá svým způsobem miluje, je přitahována nebo fascinována. Líbí se mi, když si jedna postava něco pomyslí a druhá jí myšlenkou odpoví (přičemž logicky nemohla o dotyčné myšlence vědět), líbí se mi "dialog", který vlastně neexistuje (obě postavy spolu reálně nehovoří), fascinuje mě hudební doprovod k mnoha scénám (vynikající). Film místy absurdností (tři přátelé přikrčeni za kamenem pár metrů od hovořící dvojice, přičemž si je jeden z dvojice jakoby vůbec neuvědomoval a nereaguje na ně) připomíná divadlo, což však pranic nevadí, protože si to člověk vlastně ani neuvědomuje (a pokud ano, nemá problém konzumovat návnadu i s navijákem). (16.04.2011)

Wow! Omlouvám se za tohle extrémně imbecilní citoslovce, ale odpovídající český ekvivalent mě nenapadá. Po prvním zhlédnutí tohohle kousku byla před lety definitivně zpečetěna moje fascinace vyšinutou japonskou popkulturou, která má už navždy mou nehynoucí lásku a obdiv. Myslím, že od mé srdcovky True Romance, jsem neviděl úžasnější a ujetější love story, než je tenhle japonský skvost. A od mé další srdcovky Life of Brian, jsem neviděl vytříbenější satiru na křesťanství, respektive na sektářství. Ale teď trochu zjednodušuju, Ai no mukidaši je film ještě mnohem pestřejší a mnohovrstevnatější... Navíc Hikari Micušima je vrcholně sladká a fantastická, sladký jako cumel je i Takahiro Nišidžima, hudba je krásná (nejen ten "náš" Beethoven a Ravel, ale i "jejich" Yura yura teikoku)... Nemá cenu to tu nějak víc rozpitvávat - nenechte se odradit dlouhou stopáží, kdo má uši k slyšení, slyš, kdo má oči k vidění, hleď... a "Ježíši, odpusť těm kreténům". Amen. (15.04.2014)

Fíha, to vám teda poviem, toto bol Najčudnejší romantický film aký som kedy videl. Absurdita tu nekladie hranice pred ničím. Je to jeden z tých filmov, ktoré buď neznášate alebo milujete. Pre fanúšikov, alebo respektíve skôr v tomto prípade pre fanúšičky, to asi nebude to pravé orechové, keďže sa snímka vysporiadala s klišé vzťahov, či už rodinných alebo ľúbostných, proste medziľudských vzťahov, dosť svojsky a to nesmierne bizarným spôsobom. Predsa tak Japonsky. V svojej podstate to je veľmi chladná a drsná satyra na náboženstvo a ich sektárske odnože. Bizarný, aspoň ja ho tak vnímam, Japonský režisér, Šion Sono, ináč nesmierne plodný, ma už predtým zaujal snímkou Why Don't You Play in Hell?. Videl som od neho zatiaľ málo vecí, takže nemôžem povedať, že ho obdivujem či niečo také, Japonská kultúra ma akosi nepriťahuje v kinematografii, ale čo som zatiaľ od neho videl, ma celkom bavilo,a veru aj tento jeho 4 hodinový opus nieje výnimkou. Je to dlhé, ale diváka rozhodne nenudí. Po 15 minútach som si povedal: Však tento tvorca si minul skvelý námet na film už po štvrť hodine! A v takomto plodnom tempe to pokračovalo až do konca. Je tu nesmierne veľa zápletiek, vyvrcholení deja, postavy prichádzajú-odchádzajú a stále sa niečo vyvíja. Názov film vám naskočí na obrazovku až po prológu ktorý trvá asi hodinu. Vtedy sa prvý krát stretne dievča a chlapec, ktorý sú jadrom príbehu. Keby som mal vylíčiť celý obsah, rozpísal by som to minimálne 2 a4, toľko tu toho je, takže to preskočím a idem k podstate. Yu Honda žije zo svojim otcom, katolíckym kňazom spokojný život, kým sa do otca nezaľúbi nejaká citovo nevyspytateľná ženská, on na počudovanie city opätuje. Bohužiaľ ženská si to po čase rozmyslí a odíde od neho. Otec začne svojho syna šikanovať tým, nech sa mu vyspovedá z hriechov ktoré pácha každý deň. Yu ako poctivý veriace hriechy veľmi nepácha, takže sa otcovi nepáči, že mu nič nehovorí. Tak si Yu v hlave pretransformuje, že začne robiť hriechy aby sa mohol otcovi vyspovedať a tým mu uľaví od trápenia.. Prejde si všetkými možnými hriechamy až sa z neho nakoniec stáva najlepší fotograf voyerista v celom meste. Je to celé padnuté na hlavu, je to úchylné ale zároveň krehko nevinne citlivé, romantické, pútavé ale zároveň sa tu zabíjajú katanami . Také iné, že to rozhodne odporúčam. (06.08.2015)