Režie:
Antonín MoskalykScénář:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerObsahy(1)
Televizní film autora Alexandra Klimenta a režiséra Antonína Moskalyka z roku 1969 zachycuje dva hrdiny, kteří neplýtvají slovy. Je výpovědí o společné cestě dvou lidí a o jejím tušeném konci. Dva staří lidé (Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek) se potkávají ve vlaku. Namlouvají jeden druhému, že jedou k příbuzným, ale ve skutečnosti si nechtějí přiznat konečnost jejich cesty. Ukáže se, že si nalhávali, že nemají nikoho, kdo by o ně měl zájem, že jedou do domova pro přestárlé. Ještě poslední noc chtějí strávit „na svobodě"… (Česká televize)
(více)Recenze (43)
Křehký komorní a lyrický příběh o setkání dvojice starých lidí, kteří mají společnou cestu do starobince. Představitelé osamělých lidí na konci své životní etapy mistrně lidsky a dojemně zahráli Ladislav Pešek a Jarmila Kurandová, kterou si režisér Moskalyk o pár let později obsadil do svého televizního filmu Babička, kde paní Kurandová opět předvedla bezchybný lidský úděl. Televizní inscenace Barometr je vrcholem inscenační tvorby na konci šedesátých let minulého století. Luboš Fišer k filmu složil opět kouzelnou hudbu a zejména scéna, kdy se Klára Štěpánová (Jarmila Kurandová) dívá skrze plot na dvůr do starobince, kde se nachází spousta starých lidí a jen koukají a čekají, je zcela odzbrojující. Působivý, velice lidský film v citlivé režii Antonína Moskalyka. ()
"Mooc se lidi snažej, moc, aby zabíjení bylo hladký a rychlý..dneska už stačí jenom mačkat knoflíky, jako ve výtahu..ale já nemám nikdy dobrej pocit, když jedu ve výtahu. Co kdyby se to najednou utrhlo..." Poněkud smutné drama, které je ale postaveno na citlivém základě a vlastně i romantickém příběhu. "Hlavně, že jsme se zas našli!" ()
Barometr jsem viděl poprvé někdy v devíti či desíti letech, krátce po poslední revoluci. Ten film mě okamžitě zasáhl a odzbrojuje mě i čtyřicetiletého. Jako dítě mě šokoval svou bezprostřední pointou, obrazem krutosti světa, v němž žiji a o němž jsem si myslel, že je jednou velkou rodinou. Střízlivěl jsem dlouho a nyní mě zasahuje už jinak – tím, jak svědčí o nezávislosti lásky, o tom, že lze najít pevný bod, osu světa, axis mundi, ne jen v každém věku, ale i tváří v tvář té nejhlubší beznaději. Dialog Jarmily Kurandové a Ladislava Peška je silný ve své bezprostřednosti, v tom, jak se obě svébytné a k jinému snu zacílené cesty protínají, proplétají a jednotí. Pesimistická pointa snímku, nádražní prázdno, které zvrací veškerou předešlou naději v suť, je dobově podmíněná a není sourodá s celkem, ba snímek příliš vychyluje. Tváří v tvář chladu bližních je přitom dostatečně skličující již ta úzkost v půlnoční hotelové jistotě, a ta by tento snímek také smysluplněji uzavírala. ()
Dojemně smutné. 1) Zápletka příběhu je sice jasná už po dvaceti minutách, ale herecké mistrovství 79leté Jarmily Kurandové a 63letého Ladislava Peška úroveň filmu drží._____ 2) Všechno se dá lidsky a prakticky zařídit. Koneckonců nakonec našli alespoň jeden druhého. ()
Člověk pamatuje. A zapomíná. Citlivý komorní příběh osudového setkání v podzimu života je hereckým koncertem Ladislava Peška a Jarmily Kurandové. Zaprášená nostalgie dávno odvanulého mládí, nahrazována pábitelským nalháváním stařecké fantazie, je v závěru konfrontována ne právě radostným východiskem obou protagonistů. Malý film o velkých věcech a také o pomíjivosti štěstí. Vynikající práce Antonína Moskalyka. ()
Reklama