Kvílení

Dezertér literární morálky udeřil na půdu absurdity světské vrchnosti. Ten požitkář, nestydaté múzy vyvolávač, dekadence flámovač, nemá zábran, co je zač? Svým přednesem předběhl čas. Slova se změnou obsazení obléká do novátorské, neotřepané stylizace znovu a zas. Okázale se snaží zvěstovat - ve jménu volnosti veršů z nitra se valících, to jest řetězec myšlenek mé epochy, mé emoční hodnoty. Má řeč, má výpověď, mé jáství - žádný kýč. Odvraťme ten mýtus umělecké konformity. Je nasnadě přijmout dílo dané tvůrčí exkluzivity. (11.07.2015)

Za prvé: Ginsberg nebyl revolucionář, ani duší, proto se celá jeho práce staví jinam než bych očekávala. Za druhé: je zřejmé, jak dokládá i poslední rozmluva Ginsberga ve filmu, že jeho chápání sebe samého bylo ovlivněno dobou víc, než bylo nutné. Za třetí: i kdybych se nepřiřadila k obhajovačům, že jeho sbírka "Kvílení" byla geniální, byl svým působem geniální on, neb se vzepřel konzervativním tendencím a ukázal na prostor, který do té doby nebyl až tak profláknutý. FILMOVĚ: ty čtyří prolínající se formy mě vážně dostaly a přiznám se, že jsem si film musela párkrát vrátit, abych rozuměla plně tomu spojení obrázků, veršů a vysvětlování významu jeho vlastními slovy. Taky mě neskutečně překvapilo, jak ty čtyři roviny zapadly do sebe, za což asi vděčím filmařům, jejichž první celovečerní počin za to stojí. Franco, budiž ti třikrát sláva, asi by měl možná Ginsberg radost, kdyby tě viděl. (14.01.2011)

Zvláštní film. A vlastně spíš hraný dokument než klasický celovečerní film. Sledovat okolnosti onoho bizarního soudního procesu mě docela bavilo - v roce 2011 to na člověka působí jak z jiného světa, a přitom je to doba vzdálená ani ne 60 let. Jak strašně se svět literatury za tu dobu změnil! Koho by asi tak Kvílení pohoršilo, kdyby vyšlo až nyní... Co je však na tomhle filmu nejlepší, jsou jednoznačně animované pasáže, prokládané procítěným přednesem Ginsbergových slavných veršů. Vznikla tak působivá podívaná, která velmi stylově vzdává hold jedné slavné postavě americké literatury. Místy mi na mysli vytanula vzpomínka na slavný hudební film "Pink Floyd: The Wall", který podobným způsobem také pracuje s kombinací hraných a animovaných sekvencí. S Kvílením snese určitě srovnání a může nechat vyvstat dalším zajímavým podobnostem mezi touto dvojicí nevšedních filmů. Nejen zájemcům o beat generation lze Kvílení směle doporučit. (27.10.2011)

Jazzem to začíná, jazzem to končí. První záběry přicházejí s údernou hlasitou melodií, závěr provázejí táhlé tóny, ve kterých atmosféra filmu doznívá uvnitř nás. Ano, jazz atmosféru uvádí, zachovává, přenáší, vytváří, uvolňuje i stísňuje. A právě o té atmosféře jsou Ginsbergovy básně i snímek Kvílení. Z celého srdce jsem nenáviděla ty 'chytré pány' (a paní) u soudu, co se tváří, že rozumí literatuře, že vědí, co znamená 'přínosná' literatura, že chápou Ginsbergův život a že na něj i na jeho díla mohou uplatňovat jakási umělá pravidla. Ale i celý tento soud je součástí atmosféry celého Ginsbergova světa, tak, jako jeho verše na pozadí snímků z jeho doby, více či méně autentických fotek, jeho vzpomínky a pokus pomocí animace proniknout do jeho myšlenek. Do myšlenek, mozku, těla...stejně jako mezi struny klavíru. Toho, který tvoří tóny se stejnou lehkostí jako Ginsberg vpíjí své verše do našich pocitů. (23.06.2011)

Lidé se vždy báli toho, co nechápou, a tak tomu bylo i v případě Ginsbergova Kvílení. Ať už máte k této básni vztah jakýkoliv, musíte uznat, že se jedná o jedno z děl, které formovalo jednu nebo více generací. Tato filmová skládačka se na něj dívá jako na jednu etapu Ginsbergova života a jako na jednu etapu ve vývoji Ameriky a dělá to opravdu výborně, protože všechny dílky oné skládačky jsou úplně jiné a všechny do sebe přesně zapadají. Nemalý podíl na tom mají herci a především opět fantastický James Franco. Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů roku. (03.11.2010)