Zmizení

Déšť, tma, podmanivá atmosféra a příběh, jehož jednotlivé dílky zpočátku zdánlivě nezapadají moc do sebe, aby následně začaly tvořit inteligentní mozaiku. Speciální poděkování scénáristovi, který dokázal najít onu sympatickou hranici mezi extrémy "vysvětlit každou nejasnost tak, aby ji pochopilo i dítě předškolního věku" a "předhodit divákovi spoustu informací a pak ho bez jakékoliv nápovědy nechat, ať si je poskládá dohromady sám." (23.11.2013)

Tak tohle je thriller! Mrazivý, na nervy brnkající, depresivní. Sice má několik jizev v podobě určité kalkulace s náhodami, mnohých nejasností (bedny, bludiště) a jedné vedlejší postavy (Bobby Taylor), ale základ je neotřesitelný. Tím je samozřejmě obsazení - Jackman coby zhrzený otec na pokraji psychických sil a Gyllenhaal jako neúnavný detektiv s drsným tikem ve tváři. Obzvlášť on si krade pro sebe 60% filmu, zbylých čtyřicet nechává Wolverinovskému kolegovi. Atmosféru dotváří chladné počasí (neustále tu sněží nebo prší), naléhavá hudba a pomalu gradující závěr, během něhož ztratíte nehty i na nohou. A delší stopáž tentokrát prospěla. (27.01.2014)

Nedávno, když jsem prožíval jedno z těch trpělivých odpolední, rozhodl jsem se pozorovat šukání šneků. Začalo to dvouhodinovým sprintem na osmdesát cenťáků, kdy ten nadrženější honil toho chudáka, kterého ten den zrovna bolela hlava. Kanec byl ale rychlejší, u pankejtu jej po strhujícím běhu dostihl a začal z něj asi tak hodinu vášnivě strhávat ulitu, protože dostal chuť na misionáře. Když zjistil, že ji má přirostlou, nevrle to vzdal, a vrhl se na to pěkně po šnečím. Dalo mu to ovšem fušku, než toho druhého ukecal, aby nedělal drahoty jako slečinka a postavil se na ocas. Po další hodině ho zlomil a oba se do toho s lascivně vyvalenýma očima na šťopkách naprudko dali. Ten nadrženec ovšem jen tak frajeřil a sliboval, za další dvě hodiny pouze dvakrát prudce a freneticky přirazil, oběť dlouze a táhle hekla, znechuceně zatáhla bulvy a odplazila se hledat nějakého pořádného obšousta, co by ji dorazil. Seběhlo se to všechno tak strašně rychle, že mi u toho porostly nehty snad jen o tři milimetry. To po téhle zabijácké nudě jsem se probral s třídenním strništěm a vlasy po pás, přičemž vím jistě, že jsem to pouštěl hladce oholen a plešat! Takže ti z vás, kteří xmrti rádi štrykují třímetrové, růžové šály nebo milují kontinuálně sledovat, jak jim v obýváku roste fíkus, ať si to tady klidně nadhodnocují, avšak já to strhující tempo a přiblblou pointu prostě nedával, a tak to s klidným svědomím odstřelím, i když Volverín konečně prokázal, že když zrovna nemá adamantiovou pedikůru, je z něj docela slušný ochotník. Škoda, že si k tomu herectví vybral zrovna takovouhle užvaněnou sračku. (19.10.2013)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)

Intenzívna krimi-dráma s dôrazom na psychologický rozbor postáv, v ktorej vás Hugh Jackman vezme na výlet naprieč emóciami, ktoré človek zažíva v tých najtemnejších chvíľach. Chúlostivé dramatické momenty, kde ide režisér až na kosť vo mne zanechali silný dojem realistickosti, a ani vy sa nevyhnete silným emočným turbulenciám a veľkým morálnym dilemám. Tým režisér priamo zapája diváka do deja a umocňuje tak senzitívne všetky pocity spojené s osudmi hlavných postáv. Upršané počasie, mrazivé, chladné prostredie umocňujú pocit temnej atmosféry, tempo je pomalé, no o to intenzívnejšie sa vám vrýva pod kožu. Herecké výkony veľmi potešili, Jackman a Gyllenhaal sú fenomenálni. Na záver upozorňujem - slabšie povahy ruky preč, prinajmenšom sa aspoň obrniť voči empatickosti. 85%. (25.03.2015)