Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. (Magic Box)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (1 548)

Phobia 

všechny recenze uživatele

Jako obraz doby, která nelítostně rozdrtila každého s nevymytým mozkem, "Občanský průkaz" docela funguje. Ale ti (post)pubertální smradi mi lezli na nervy, jak už to u smradů v tomhle věku bývá, herecké výkony mě kdovíjak nenadchly, deklamování vypravěče bylo příšerné a česká undergroundová hudba, takový ten uvřeštěný soul s harmonikou, mi kroutila uši do ruliček. Kromě toho nevím, v jaké společnosti jsem to vyrůstala (ač o nějaké to desetiletí později), ale Husákovy děti z řad mých spolužáků se až na řídké výjimky nesháněly po cigaretách ani nechlastaly. Neměli jsme na takové číčoviny čas ani peníze a co se mě týká, ani pomyšlení. Já šetřila na skateboard, kolečkové brusle, magnetofon... Taky považuju za vhodné se zmínit, že nejsem příznivcem černobílého vnímání - vždyť i ta nejhorší doba měla svá pozitiva: například by mi vůbec nevadilo, kdyby zasrané technaře ještě před příjezdem do krásného údolí pod našimi Prdelovicemi čekal početný uvítací výbor s přilbami a pendreky... nebo aspoň s pochodněmi a vidlemi! 65% ()

Tosim 

všechny recenze uživatele

Sdílím názory Petra Jarchovského a o komunistech si myslím svoje ("Ale přece nejsou či nebyli všichni stejní!" ... Ne, jedni zcela pragmaticky ignorovali hnus a smrt kvůli ideologii a ti druzí přes hnus a smrt jsou či byli tak naivní, že jí věří, nebo hnus a smrt nechtějí vidět) a miluju Petra Šabacha, ale při vší možné úctě, tohle je Jarchovského typický scénář a Šabach je už opravdu dost vyždímaný. Buďto něco podle vlastního námětu anebo přesně podle Šabacha (kniha je syrovější, dává do souvislostí téma policejního státu i se současností a zcela metodicky sleduje spisovatelovo alter ego máničkovských let až po cestu do archivu Stb, aby se dozvěděl, kdo na něj donášel.) Ondřej Trojan se sice mazlí s obrazem a Martin Myšička to vše táhne kupředu (narozdíl od mladých herců, ti jsou vysloveně nijací), ale, znovu a stále, tohle už jsme několikrát viděli. Pelíšky jsou fenomén, Pupendo myšlenku posunulo někam trošku jinam, ale i ten Hřebejk už točí i jinak a pochybuju, že by chtěl dělat to samé. Neurazí, nenadchne. 70%. ()

Reklama

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. () (méně) (více)

DaViD´82 

všechny recenze uživatele

To poslední co naše kinematografie v současnosti potřebuje je další hořkosladké epizodické komediální drama o přežívání "tehdy před lety" z Jarchovského stáje... Jenže co nadělám, když mám pro tento typ tuzemského mainstreamu prostě slabost. Zvláště když se v Občance právě mix "zábavy s tím vážným" daří míchat zdaleka nejlépe za hodně dlouhou dobu. A kdyby tím defilé skvělých (i skvěle zahraných) postav a jednotlivých scén, provázel i zajímavější hlavní hrdina, tak by spokojenost byla ještě větší. ()

Gemini 

všechny recenze uživatele

No, být trochu méně znalý praktik různých mediálních poradců, a nachytat se bez znalosti čehokoliv dalšího na heslo "od tvůrců Pelíšků", asi bych Českou televizi nevybíravě proklínal, že mi tohleto předhodila pěkně od osmi, ve svátek, když mám náladu právě na ty Pelíšky (že jo mámo). Je totiž nezvratným faktem, že Občanský Průkaz se vydává hodně jinými cestičkami - cestičkami, kde droboučké radosti a rebelie každou chvíli zasekne nějaká režimu podkuřující svině nebo sám systém, v němž si byli všichni rovni (dokud drželi hubu a krok a na nic se neptali a nic si o ničem nemysleli). Cestičkami undergroundu, náctileté rebelie, každodenního konfliktu s tím, že "je to složitější" (což leckdy bylo, ale někdy taky nebylo). Cestičkami toho, že sranda nejenom že někde končila, ale ani kolikrát nestačila začít. Pro mě je to velice dobrý a v mnohém poučný film, jehož tvůrci si ale nejspíš ukousli trochu větší sousto než předpokládali - i když chápu, že jde o adaptaci knihy psané formou deníkového záznamu, není podle mě pro tvůrce FILMU omluva, když se například vyjeví docela závažné skutečnosti ohledně postavy Jiřího Macháčka, a dál se to neřeší. Nebo když nastane magický realismus a Martin Myšička mluví ze spaní. Kromě tohohle ale není Občanskému Průkazu asi co vytknout - po technické stránce je to nádherná, atmosférická dobová podívaná (ze které jde v těch správných momentech i mráz po zádech), nevycepovaní mládežníci válí stejně jako zasloužilí matadoři svého oboru, a Kristýna Liška Boková roste do oslnivé krásy (herecké - do té fyzické už dorostla dávno;)). Jako divák bych si asi vybral ty líbivější, přívětivější a v podstatě pohodové Pelíšky. Z hlediska historického ale na plné čáře vyhrává Občiansky Preukaz. A takových filmů je nám taky zatraceně třeba. 80%, a první setkání určitě nebylo poslední... ()

Galerie (53)

Zajímavosti (48)

  • Pro ústřední čtveřici byli nejprve hledáni adepti mezi elévy z konzervatoře. Když však mezi mladými adepty herectví neuspěli, začal rozsáhlý konkurz mezi desítkami až stovkami středoškoláků. Ty nejlepší pak mezi sebou tvůrci kombinovali při hereckých zkouškách, až nakonec zůstali jen čtyři. (hippyman)
  • Filmová hospoda je ve skutečnosti restaurace U Klokočníka v Praze v Nuslích. Kopec, na kterém se hlavní postavy scházejí, jsou pak Dívčí hrady na smíchovské straně Vltavy. (Noviik)
  • Bratia Čamboroví sedia na motorke Jawa 250, ktorá bola pripevnená na nízky príves, ktorý ťahalo špeciálne auto na filmovanie. Aby im viali vlasy ako pri reálnej jazde na motorke, použil štáb ventilátor. Čambora starší bol neherec a skutočný motorkár a na rozdiel od Čamboru mladšieho (Lukáš Latinák) boli jeho dlhé vlasy skutočné. (Zdroj: ceskatelevize.cz) (Raccoon.city)

Reklama

Reklama