Ip Man 2

Gangs of New York meets Rocky 4... Druhý díl je oproti prvnímu po dějové stránce sice výrazně prostší, paradoxně však zábavnější a především lépe rozpracovaný po psychologické stránce. Postavy angličanů jsou sice uchopeny poněkud nešťastně (spíš karikovaně americky, což zase ale platí i o závěrečném patosu), především diky skvěle napsaným i zahraným postavám hongkongských mistrů, vedlejším postavám (žáci, a samozřejmě skvělý Siu- Wong Fan) a nakonec i (v porovnání s prvním dílem nesrovnatelně lépe hrajícícímu) Yenovi se ale druhý Ip Man stává místy naprosto fascinujícím. Kenji Kawai burácí jako o život, Wilson Yip koření bojové scény skvěle volenými úhly a nezvyklými, nicméně dokonale funkčními záběry a já nemohu jinak než chrochtat blahem... (11.06.2010)

Musím bohužel konstatovat, že druhé pokračování Yip Manovi cesty se mi líbilo o trochu méně než první. Řekl bych, že jednička byla taková více, jak to jenom říc, zrátka více osobitá, měla větší osobní náboj, i souboje se mi líbili o malinko víc. Tím ale nechci říci, že by dvojka byla špatná, to vůbec ne. Dokonce si mylím, že kdybych ji viděl dříve než jedničku, tak bych hodnotil jednou hvězdičkou navíc. Jinak skládám velkou poctu Donnie Yenovi, je perfektní!!!!!!! (05.12.2010)

Pokračovanie je v porovnaní s pôvodným filmom vo veľkej nevýhode, už sa nemôže oprieť o tak silný a pútavý motív, ako bola japonská invázia a tým kombinácia bojového filmu a historickej drámy, toto je už vlastne návrat ku bežným bojovým filmom v historickom období, ale že by mu to až tak veľmi uškodilo sa rozhodne povedať nedá, lebo medzi bojovými filmami stále patrí medzi to najlepšie, čo sa dá vôbec nájsť. Príbeh je klasika, majster hľadá nových žiakov a tí sa dostávajú do samých problémov so žiakmi iných majstrov, rovnako aj majster sám musí čeliť ostatným majstrom, keď sa chce v tomto konkurenčnom prostredí udomácniť, aby si nakoniec všetci uvedomili, že skutočný nepriateľ je niekde inde, takže nič, čo by sa už nevidelo mnohokrát. Toto je už také uvoľnenejšie, vlastne už o nič veľmi dôležité nejde, ale stále sa tu niečo deje, keďže tých výrazných motívov je pomerne dosť, úroveň filmu ide neustále len hore, opäť nechýba moja obľúbená dávka patriotizmu a stále skvelá chémia medzi postavami, ktoré som si od minulého dielu veľmi obľúbil. Donnie Yen je tu stále mimoriadny sympaťák, toto je jeho životná úloha, v akcii, aj mimo nej je úžasný, manželka Lynn Hung je mu tou pravou oporou, Louis Fan Siu-Wong prešiel veľkou premenou a už je to skutočný priateľ, ktorý vie pomôcť keď treba, len škoda, čo urobili zo Simona Yama. Je to môj obľúbenec a v prvom diely bol výborný, ale tu je úplne zbytočný, ešte že má len minimum priestoru. Ale potešia aj nové postavy, Ip manov prvý žiak je sympaťák, Sammo Hung si tu vie získať rešpekt, páčil sa mi tu aj v tej zápornejšej, ale aj kladnejšej polohe, len ten Darren Shahlavi je trochu rozporuplný, biť sa vie, ale nemá charizmu a už je to až príliš čiernobiely záporák. Na japonského generála sa ani trochu nechytá. Po akčnej stránke môžem vytknúť jedine to, že tu chýba nejaký skutočne nezabudnuteľný súboj, ktorý by až bral dych, ako bol napríklad ten s desiatkou karatistov a tiež sa mi zdali trochu viac predrátované, ale inak si nemám na čo sťažovať. Je ich tu plno, súboje majú stále výbornú choreografiu, sú plne prehľadné a na wing chun je tu stále radosť pozerať. Najviac sa mi páči súboj na stole so Sammom Hungom, tá kadencia výmeny chvatov je neskutočná, ale spomenúť musím aj ten finálny, prípadne hromadnú bitku na rybom trhu. Režijne sa už film nemôže oprieť o silnejšie dramatické motívy, takže tie emócie už nie sú až také silné, ale inak je to stále špičková kvalita. A stále nesklame ani hudba. Takže prvý diel bol samozrejme lepší, to je kult, jeden z mojich najobľúbenejších filmov vôbec, ktorý nastavil úroveň mimoriadne vysoko, ale to neznamená, že toto pokračovanie budem hodnotiť horšie, je to slabšie, ale stále prvotriedny akčný film hodný viacerých pozretí. 86% (12.05.2010)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)