Nanking! Nanking!

Na místo realistického zpracování jednoho obrovského válečného zvěrstva se člověk dočká příběhu točícího se kolem "bezpečné zóny" a různých lidí s ní spjatou. Problém je v tom, že postav je příliš mnoho a tak místo živoucích osob zůstávají jejich povahy a motivace jednání pouze načrtnuty a zejména v tom, že kromě působivých a naturalisticky natočených scén toho, co Japonci prováděli, se film často posouvá dál pomocí odporně patetických scén, kdy se postavy spolu dlouze plačtivě loučí, kdy ženy dobrovolně vystupují za doprovodu sentimentální hudby z davu pro záchranu kolektivu a zajatci tváří v tvář hlavním kulometu veřejně deklamují nesmrtelnost vlasti. Navíc předčasné vyvrcholení filmu nastane už zhruba ve 2/3 v podobě osudu tajemníka Tanga a zbytek je v podstatě do nikam vedoucí sestřih tu brutálních, tu uslzených záběrů bez závěrečné katarze. Slabé 2*. (07.12.2009)

Podobně jako Jdi a dívej se ani tento film není o válečné slávě, hrdinství a vítězstvích, ale o obětech, jejichž očima může divák sledovat, čeho všeho je také schopen člověk. Obsahově silné s několika scénami drtícími emoce spolehlivě jako kovářské kladivo. Film vlastně nemá jednotící dějovou linii a je složený z útržků zážitků většího množství postav, ale s ohledem na téma a rozsah celého nankingského masakru by vyzdvižení několika postav na úkor zbytku po způsobu západní produkce dle mého neodpovídalo tématu, takže jde o pochopitelný a myslím i správný krok. Zaujalo mne, že se tvůrci nebáli jako jednu z postav ukázat japonského vojáka, a to v dosti lidském světle. Z hlediska způsobu práce s tématem a pojetím masových scén mi film asi nejvíce připomněl Pianistu, což je z mé strany velký kompliment. Celkově musím dát maximum, a to ne kvůli tématu, silných témat je hodně, ale zpracováním si to zaslouží (na rozdíl od korejských přepatetizovaných filmů jako Pouta války). (26.07.2015)

Brutalne nudny film o krutych udalostiach. Film prakticky bez akehokolvek deja, vdaka comu divak nema moznost poriadne sa zblizit a sucitit s akoukolvek postavou. Sledujeme stereotypne epizodky o tom, ako Japonci neustale zabijaju, znasilnuju a mucia roznych anonymnych Cinanov a po chvili to zacina byt unavne. Keby mal film o hodinu viac alebo menej, vysledok by bol rovnaky. (29.06.2009)

Černobílá podoba je OK a docela tomu přidává na realističnosti. Zobrazení násilí (na to, co se v údajně mělo všechno v Nankingu dít) je sice drsné, ale někdy jako by se tvůrcům až do "echt humusu" nechtělo - což je pro film škoda, protože Nanking je učebnicový příklad válečného zločinu. Dokud jsou zločiny anonymní, je film obrovsky působivý. Jakmile se děj ale přesune do bezpečné zóny, ztrácí dost na tempu a uvěřitelnosti, někdy je to až křečovité (byť v pro mně nejsilnější scéně, kdy japonský voják zabije jedno z dětí z banálního důvodu a vlastně mimochodem, jsem tomu věřil naprosto). Paradoxní je, že nejzajímavější individuální postavou filmu je japonský desátník Kadokawa...... Vizuálně fantastická je i scéna japonského vítězného tance. Celkově je to ale docela povedený film a už kvůli pro Evropana neobvyklému námětu stojí za zkouknutí. Čistě pro dokreslení jeden dialog z filmu, který mi dost připomněl Společnost mrtvých básníků. Berte pls s rezervou:"Nyní potřebujeme sto dívek, které půjdou a nechají se tři dny brutálně znásilňovat Japonci. Vím, že je to kruté, ale není zbytí." "Tak já půjdu." "Tak já bych taky šla." "OK, já taky." (09.01.2010)

Silná udalosť, čiernobiely štýl sa tu hodil, ale celkom ma to nenadchlo. Nedokázal som sa do deja vtiahnuť, nenadobudol som tu žiadnu silnú emóciu. Film ale môže edukovať. Napríklad sa v ňom môžete snažiť nájsť rozdiely medzi Japoncami a Číňanmi a po prípade si dať nejakú rodinnú súťaž pod názvom Hádaj, akej národnosti je tento? (13.01.2018)