Osm a půl

Po formální stránce geniální. Řečeno za pomoci největšího klišé - Fellini kamerou maluje. Kontrasty černé a bílé, krásné kostýmy a extreriéry, snová atmosféra; co vteřina filmu, to obraz, který by mohl viset v galerii. Proto vlastně ani film nestačí za 139 minut nudit - scény se zajímavě přelévají jedna do druhé za pomoci asociací bez logické návaznosti a je potěšením to sledovat. Fellini míchá realitu, představy, sny a vzpomínky na dětství a nakonec to vše vytryskne do obrovského karnevalu. Problém mám ovšem s obsahovou stránkou, která mi nepřišla zdaleka tak zajímavá. Slavný a trochu nafoukaný rejža má špatné období - mizerné vztahy se ženami a tvůrčí krize, navíc krize středního věku.. Jenže si tak trochu říkám - a co já s tím? Je poznat, že film je do značné míry autobiografický, takže mi nějak nesedí, že mi autor předkládá dílo o tom, jak strašně složitě ono dílo vznikalo. Jako bych tento komentář napsal stylem ,,Vůbec nevím, co sem mám psát o filmu, co je tak dobře známý, ale vidíte? Nakonec přece jen něco píšu. No nic, uf, už to bude skoro hotové, ale byla to fuška, to vymyslet, to vám teda řeknu." Nicméně možná to časem pochopím. Až mi bude čtyřicet a přijdou všechny ty krize, pak bude 8 1/2 zřejmě první film, po kterém sáhnu. // To jsem napsal v roce 2013 ve svých dvaadvaceti letech, a filmu dal čtyři hvězdičky. Nakonec jsem nemusel čekat ani na krizi středního věku, stačily čtyři roky a jedna projekce v kině Aero a já měním na hodnocení absolutní. Když jsem ty obrazy viděl na velkém plátně, naprosto mě to dostalo. A řekl jsem si - autorská krize je přece téma jako jakékoli jiné. No ne? (28.05.2013)

Felliniho alter ego ve filmu hořce přemítá: "Měl jsem dojem, že mám co říci. Cosi velmi prostého. Chtěl jsem natočit film, který by byl užitečný všem." Potíž je v tom, že na konci projekce diváka možná napadne jiná replika, která rovněž zazní: "Vůbec nemám co říct, ale stejně to povím." S odstupem let je zřejmé, že podstatnou část tvorby Fellini točil vlastně o sobě, svém životě, svých představách a problémech. Fascinace sebou samým je jasně cítit z každého záběru 8 1/2. Fellini tehdy procházel tvůrčí krizí, bezradně tápal nad tím, jak realizovat látku, kterou zamýšlel natočit. Udělal tedy úkrok stranou a z nouze vznikl film o režisérovi, který - no schválně jestli uhodnete. Psát a točit sám o sobě je jednoduché, člověk má informace z první ruky, nemusí dělat kompromisy a hádat se se scénáristou. Fellini se na sebe sice dívá s ironií, ale už ne s odstupem. Ve snímku jde o tvůrce, který je obdivován, umělce, co je středem pozornosti, a na toto afrodiziakum slávy si už zvykl a dělá mu dobře. Slavný italský režisér nikdy neměl příliš v lásce nůžky a nutno uznat, že stříhat sám do sebe by mohl jen blázen. Výsledek je pro mě vyčerpávající, panoptikum postav kolem génia mě záhy začalo otravovat a nebyl jsem schopný, přes nejlepší snahu, dát 8 1/2 v tahu - vyšel mi na dva večery. Na konci nepřišla nějaká katarze, spíš úlevný pocit, že už to mám konečně za sebou. Klasik nechť promine, ale více než dvěma hvězdičkami ho neodměním. Ostatně - sám se sebou si užil víc než dost. Celkový dojem: 40 %. (11.11.2014)

• Opäť sa vyžaduje dvojitá projekcia, že priam najideálnejšie sa to hodí zrealizovať zrovna tak, aby skrátka prebehla len v jednom dni, kedy dokonca divák ešte lepšie pochopí hlavnú myšlienku tohto filmu s číselným názvom 8½, v podstate priamo pojednávajúcom o režisérovi Federicovi Felliniovi a jeho následnej strate tvorivej inšpirácie, keď ho vo filmovom spracovaní stelesňuje práve jeho „alter ego” Marcello Mastroianni, ako režisér Guido Anselmi. • Totižto by sa najskôr mohlo zdať, že ide čisto iba o výplod akýchsi scenáristických fantázií, nezakladajúcich sa na akýchkoľvek reálnych kontúrach, keďže si to pravdepodobne autor celé len vymyslel, aby tým bol proste strašne zaujímavým, ale nakoľko som videl väčšinu z predchádzajúcich najznámejších filmov, pričom poviedku (preto pol) Le tentazioni del dottor Antonio (Pokušenie doktora Antonia) zo snímku Boccaccio '70, som síce zatiaľ nevidel, no i napriek tomu môžem smelo prehlásiť, že minimálne tieto štyri: I Vitelloni, La Strada, Le notti di Cabiria, a rovnako aj La dolce vita, sú tak extrémne nadštandardné, filmové diela, že sa ani nie je tomu čo čudovať, prečo zrazu stratil všetky režisérske nápady, ktorými mimochodom doteraz len tak oplýval, inak by zrejme nenakrúcal jeden lepší film, než bol ten druhý, až sa tým pádom naprosto vyčerpal, kde na druhej strane by sa patrilo tiež podotknúť, že po tomto filme už nikdy viac nevytvoril taký excelentný opus, ako tomu bolo doposiaľ. • Jednoznačne vyššie spomínané 4 + aktuálne recenzovaný, považujem za vôbec najsilnejšiu "pätorku", akú Fellini počas svojej bohatej kariéry vytvoril, že je zároveň veľkou škodou najmä to, že sa hneď v takmer samom úvode vybičoval do najväčších, režisérskych výkonov, čo si napríklad mohol trochu "pošetriť" na neskôr, trebárs v každej dekáde by priniesol presne takýto typ výtvoru, no zase musím skonštatovať, že sa to tak malo jednoducho stať, lebo tieto filmové práce vznikli presne v takej dobe, kedy to bolo úplne najvhodnejšie. • Samozrejme, že ani po roku 1963 absolútne nezaspal na vavrínoch, ale to už je na úplne inú diskusiu. Áno, niekoľko nasledujúcich počinov som určite videl, no moje celkové dojmy (pozatým), sú zväčša len priemernými, čo je vskutku hotovým paradoxom, ktorému sa pomaly ani nechce veriť. • Elegantný, vo veľa ohľadoch mimoriadny, a k tomu pomerne i vzrušujúci, a to kvôli účasti mnohých, krásnych herečiek, vrátane „božských” Claudii Cardinalovej a Anouk Aiméevej, kedy sa kameramanovi Giannimu Di Venanzovi, podarilo docieliť neuveriteľnej, estetickej roviny, ktorá sa vďaka podmanivej, Rotovej hudbe, stáva v celkovom ponímaní - nadčasovým unikátom, na aký sa nezabúda, a možno s akýmsi smutným dodatkom na záver, že sa režisérovi nepodaril znovu zopakovať takýto veľký úspech, ktorý treba pripisovať čistej náhode.   (29.10.2022)

Nebudu lhát... nebavilo mě to. Dokonce hodně. Natočené je to asi dobře a má to pár silných momentů, ale jako celek je to strašně zdlouhavé a utahané. Je zajímavé, že jednotlivé záběry mají (asi i díky italštině samotné) úžasnou energii, ale (záměrně) rozervaný celek nutí nudit. Fellini a já jsme se nakonec skamarádili (dokonce jsem už jeho filmografii zkompletoval a celkový dojem je víc než kladný), ale 8 1/2 mi stále nesedí. (09.06.2010)

Asi najpreceňovanejšia klasika vôbec. Mňa netrápi to, o čom film je (myslím, že toto je celkom zjavné od samého začiatku, dokonca si myslím, že u Felliniho nejde o "čo", ale "ako"), ale spôsob, akým sa s problematikou vysporadúva režisér. Kombinácia patetického a subtílneho symbolizmu by mi nevadila, pokiaľ by filmové rozprávanie malo elementárne poetické dimenzie. Vulgárne sexy buchta z Guidovho detstva figurujúca ako zhmotnená spomienka v jeho súčasnosti plus zopár ďalších "vzletných" ťahov je všetkým možným len nie excitujúco magickou oslavou filmu a života (hoci i života zbabraného). Nemám nič proti felliniovskej či altmanovskej koncepcii masovej exploatácie ľudí a ľudkov, vadí mi však, keď je ich tam x na piatu a ešte tárajú 145 minút o "nesmrteľnosti duše". Poetické dimenzie par excellence má pre mňa "A loď pláva". Možno som príliš vzdialený od skutočnosti, ale je mi fajn. Boh stvoril svet za sedem dní, Fellini svoj film pravdepodobne za osem a pol dňa. Obaja urobili obrovské chyby, pánboh ale aspoň nefiguruje v titulkoch. (13.04.2005)