Amarcord

Groteskný náhľad do života obyvateľov talianskeho malomesta, ktorému nechýba humor, láska, smútok a typicky talianska kombinácia krásnych žien a dobrého vína. Áno, Amarcord rokmi zreje do krásy a chuti presne ako kvalitné víno a rovnako ako majster Fellini. Jeho postavy z najrôznejších prostredí ako škola, grandhotel, obyčajná domácnosť či žena, ktorá šľape chodník, miestna krásavica, samozvaný rozprávač či dospievajúci mladík objavujúci zákutia milostného života... to je len pár črepín ikonického diela talianskej kinematografie. Videné v originálnom talianskom znení s titulkami. Pre najlepší zážitok rozhodne odporúčam práve túto verziu. (06.02.2013)

Vzpomínková kniha Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, některými kritiky přezdívaná "zlínský Amarcord", mě přiměla ke zhlédnutí Amarcordu pravého, italského. Sám Bajaja v knize několikrát odkazuje na slavný Felliniho film. Kniha mě zaujala. K filmu jsem proto zasedla s velkým očekáváním. Nu a místo nadšení jsem se dočkala pouze hlubokého zklamání. Roztříštěná podívaná, kterou jsem chtěla už po půl hodině vypnout. Nakonec jsem film s velkým sebezapřením dokoukala, ale rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém. (04.02.2010)

Amarcord nakrútil Fellini v dobe, keď už mal takmer všetky významnejšie snímky hotové. Má to byť spomínanie na jeho mladosť a dospievanie. To je v poriadku, veď títo sebastrední umelci sa veľmi radi zaoberajú sami sebou. Ale to mal potom nakrútiť film vo vlastnej produkcii a po večeroch si ho púšťať sebe a Giuliette. Čím má osloviť diváka tá nespojitá záplava epizódiek, s pitoresknými postavami, kolotočovou hudbou a hľadaním sexu, pripomínajúca roztrhnutý náhrdelník. Chcem však dodať, že Felliniho si naďalej vážim a jeho filmy mám rád, iba Amarcord ani náhodou. V záujme spravodlivosti priznávam, že som sa raz aj zasmial, a to v scénke, keď chceli dostať bláznivého a hulákajúceho strýčka zo stromu a jeden mládenec navrhol: "A co kdybychom ho sestřelili?" (24.09.2009)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Z filmů, které jsem od Felliniho viděl, je tento asi divácky nejvstřícnější. Tím by se vysvětlovalo i velmi vysoké hodnocení, které si zde AMARCORD vysloužil (po SILNICI je to druhý nejlépe hodnocený Felliniho film na ČSFD). Nic naplat, ale komedie je podle mě nejúspěšnější žánr, který mají v oblibě asi úplně všichni a který představuje nejjistější cestu do srdce většiny diváků. Přes to přese všechno, já osobně si od mistra více cením jeho vážnějších snímků (a především pak těch, které vzešly s tvůrčí spolupráce s Mastroianim). AMARCORD je podle mě jen hloupoučká komedie, která nedosahuje kvalit dalších snímků Felliniho filmografie - toto píšu po druhém zhlédnutí, které můj dojem z tohoto filmu jen utvrdilo. (25.08.2013)