Sladký život

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:) (24.02.2009)

Někteří lidé nevědí, o čem Sladký život vlastně po celé tři hodiny pojednává. A přitom je to patrné z každého propracovaného záběru, z každé mnohovýznamové, sladkou italštinou pronášené repliky a z každého mimického gesta, které bohémský, osudu odevzdaný paparazzi Marcelo Mastroianni na své charismatické tváři vykouzlí. Geniálně vystavěný a sladěný příběh, kde Fellini dokázal proměnit nespočet hořce symbolických scén díky jejich obrazové dokonalosti a všeobecně přístupném melodramatickém charakteru v ikonické a často citované momenty světové kinematografie. Blonďatá diva koupající se ve fontáně, zatímco zaslepený Marcello shání na její prosbu mléko cizímu koťátku, houfy novinářů, co jako otravné mouchy krouží kolem společenské smetánky, zneužívání opilé dívky k ponižujícímu tanci a konečně samotný závěr, kdy hrdina přes mořský příboj a křik svých společníků nerozumí slovům nezkažené mladé dívky a obrací se k ní zády, čelem ke své morální záhubě... To jsou všechno nádherné filmařské výjevy, na než se nezapomíná, a které samozřejmě tvoří přímo slastný, pardon, sladký divácký zážitek... 95% (04.10.2015)

Co to sakra bylo? Koukali jsme se ve dvou dnech, druhou polovinu jsme zaspali, a to je ještě s podivem, že až ke konci. Roztahané ukňourané cosi, v čemž není zajímavá hudba, kamera, střih, kostýmy, výprava, herci (jedině místy Mastroianni a Lex Barker). Přes maximální snahu se mi nepodařilo v průběhu filmy identifikovat, kdo je kdo, co a proč kdo dělá a říká (jasné bylo jen spojítko novináře). Jednalo se o exkurzi do života italské smetánky? Anebo se autoři pokoušeli představit divákům, kterak vzniklo slovo paparazzi? Pokud ano, proč tak zoufale, zoufale nudně, strojeně a přitom škrobeně, zmateně a vybledle? Měl jsem možnost sledovat film v dabingu (Česká televize, už také přejala móresy nízkorozpočtových dabovacích společností, takže se dočkáte Oldřicha Vlacha asi v deseti různých rolích, nic proti němu, je to skvělý dabér) a člověka, který dělal české dialogy - bych postavil ke zdi. Pokud se v originále mluvilo italsky, a pak taky hodně anglicky, francouzsky a kdo ví ještě jak, mělo to v naší dabované verzi zůstat - italština = čeština, a co je jinak, ať zůstane v originální stopě. Takhle to dopadlo tak, že především v části, kde se mluví anglicky, máte možnost poslouchal česko-anglické věty. Chvilku je to možná vtipné, po čase vás však popadne taková zlost, že byste byli schopni vraždit. PŘÍŠERNÉ DIALOGY v hodně nestravitelném filmu. (15.04.2010)

Některé scény a osudy některých postav mě sice oslovily zřejmě přesně tak, jak měly, ale po většinu rozvleklé, giganticky přepálené stopáže jsem se spíše nudil. Ne tolik, abych nevydržel do konce, ale přesto dost. Rád dám Sladkému životu další šanci, protože ji určitě potřebuje, ale nijak s ní spěchat nebudu.__P.S. Nádherná Rotova hudba. (17.07.2011)

Ve své vznešenosti osamělý rejnok, jenž je přes nespoutanost, svobodu a sílu nakonec stejně lapen do sítě trpké, avšak opravdové reality. Rejnok, který se na nás na všechny pozorně dívá - a přesto je již tři dny mrtvý. Co tři dny! Třicet let - ne-li celý život. Zvonice, v níž nebyl zcela nepochopitelně nainstalován výtah. Omítka, která již 300 let čeká jen na autogram plavovlasé živelné bohyně. Dvě krásné malé děti, pro něž náš svět není dělaný. Bohémská omrzelost a nutnost prázdnoty ve svých nejlepších letech. (31.10.2005)