Reklama

Reklama

Sladký život

  • Itálie La dolce vita (více)
Trailer

Obsahy(1)

Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (286)

poz3n 

všechny recenze uživatele

Sladký život a Velká nádhera jsou velice podobné filmy a ač se budu rouhat proti všeobecnému úzu, tvrdím, že Velká nádhera je stokrát lepším uměleckým dílem. Felliniho filmy jsou pro mě vždycky takovou určitou záhadou, kdy nedokážu pochopit, co na nich všichni vidí. První polovinu Sladkého života jsem chtěl tuhle deklaraci trochu poupravit, poněvadž to vypadalo, že vyprávění dává nějaký logický smysl, a že nekoukám na ten klasický felliniovský bizár. Druhá část mě ovšem bezpečně vrátila do předem nastavených předsudkových kolejí a já u všech těch manýristických večírků ztrácel nervy a pozornost. Mnoho scén a obrazů je podle mě docela zbytečných, stopáž vražedná a postsynchrony jako vždy děsivě hrozivé. Pobavila mě nemocnice v garážích. Filmy komentující sebelásku vyšší společnosti mě obecně baví, ale jak už jsem psal výše, Velká nádhera, anebo třeba Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie mě oslovily víc. 4/10 ()

Reklama

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Na třetí pokus jsem konečně dokoukal Sladký život až do samotného konce. S neskutečným vypětím sil. Mám rád vícero Felliniho filmů, jak těch klasických (Silnice), tak i poněkud experimentálních (Zkouška orchestru), ale tahle jeho tříhodinová mozaika ze života bohaté smetánky zůstane pro mne hlavně nekonečným strašákem, kde bizardnost jednoho směšno-trapného výjevu je vzápětí poražena bizardností výjevu dalšího. Trošku jsem čekal, že se to obrátí časem na pořádné drama, kdepak, i taková chvilka vyšetřování sebevraždy je vzápětí vystřídaná dalším divokým večírkem plným onoho mravního rozkladu. Omlouvám se všem obdivovatelům filmu, moje hodnocení nevyjádřuje jeho kvalitu, jenom můj osobní přínos a subjektivní dojem. Vnímám sice myšlenku, dokonce bych dal i tři hvězdičky, kdyby to mělo možná poloviční stopáž, neboť byly spočátku i chvíle, kdy mne film dost bavil (tisková konference s hereckou hvězdou a brzy na to malý hudební koncert venku na terase). Ale sledovat 3 hodiny smršť večírků snobské společnosti bez celistvého příběhu, zato plnou pseudo-intelektuálních keců a dobové provokace bylo na mne vážně moc. Dokonce mne časem přestala bavit i jinak sympatická hudba 60. let, tak mne to úplně rozčarovalo... Jedna hvězdička z čiré úcty, druhá za půvab Anity Ekberg. 45% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()

Eddard 

všechny recenze uživatele

K téhle klasice si musí většina diváků vztah nejen najít, ale občas i vybojovat. Zatnout zuby a zkousnout tři hodiny vlekoucí se příběh-nepříběh, který začíná i končí bez nějakých větších emocí. Při první projekci někdy před lety jsem po půlce odplul do říše snů, po roce jsem Sladký život poprvé zhlédl celý v kuse, ale teprve nedávno, když jsem si ho kvůli studijním účelům pouštěl potřetí jsem najednou viděl jednotlivé epizody z Marcellova života, jak precizně, jedna s druhou, tvoří komplexní obraz \"sladkého\" (tedy hořkého a prázdného) života hlavního hrdiny, přetvářky a zpustlosti vyšších kruhů římské společnosti, odlidštěných bulvárních novinářů, pošetilých náboženských fanatiků a mnoha dalších aspektů života Itálie na počátku 60. let. Felliniho Sladký život vás odmění až po tom, co ho řádně strávíte a necháte si ho projít hlavou. 80% ()

Dan9K 

všechny recenze uživatele

Já jsem to čekal, ne že ne. Celý den jsem se psychicky na Sladký život připravoval. Ze školy jsem přišel v půl jedné po poledni, odpočinul si u klipů na MTV (světe div se, dávali samé skvělé písničky), pak se zasmál u tří za sebou jdoucích dílů Simpsonů, následně zatáhl závěsy a pohodlně se usadil do křesla. Bez jakýchkoliv předsudků prohlížím prvních pár minut a zjišťuji, že půjde o docela těžce koukatelnou látku. Přežívám první hodinu. Přicházím na to, že se film asi bude snažit něco kritizovat a oceňuji, že natáčí život takový jaký je. Čili nudný a nezajímavý. Také se vám určitě stalo, že vaše nejzajímavější životní okamžiky někdo nahrál na kameru a po následném koukání na kazetě vám to přišlo neskutečně nudné a únavné? Mně ano. Z toho se dají odvodit 2 skutečnosti. Za prvé: většina filmů je ukrutně nereálných, za druhé: natačení života takový, jaký je, ve filmu podle mě moc nefunguje. Ale pokračujme dále v naší sledovací pouti. Další půlhodinu prožívám krizi. Nedokážu se plně soustředit, neustále se převaluji a do toho všeho do bytu přijdou příbuzní a otravují...Naštěstí je včas urazím nemístnou poznámkou a oni z pokoje odejdou. Zjišťuji, že zápletka je takřka nulová a že děj je velice rozpačitý a neuchopitelný a také, že kritizuje něco, co kritizovat už ani nepotřebuje, jelikož to bylo kritizováno již mnokokrát. Uvažuji, jestli nepřesunout film na jindy, překonávám se však, ale neskutečná únava snímkem způsobená zapříčiňuje můj náhlý přesun z křesla na poměrně vzdálenou a ostrým úhlem k obrazovce postavenou pohovku. Léhám si a náhle slyším ob pokoj na plné pecky bouřící hudbu z reprobeden do bratrových uší. Proklínám ho, ale přesto se podívám na televizi, co že se to tam zrovna děje a se s děšením zjišťuji, že i přes zatažené závěsy prosvětluje bílý den na obrazovku své paprsky a já místo filmu sledují spíše statický nábytek obývacího pokoje. Ale což, za pohodlí se platí. Snažím se opět zabrat do děje, zpozorovávám docela zajímavou scénu v autě, ale z nenadání se mi zavírají oči, přes přemáhání si nemůžu pomoci, často zjistím, že místo našponování na obrazovce, mé oči spíše odpočívají ve skrytu víček a z usnutí mě povětšinou vybudí nějaký ten klakson nebo zvýšený hlas. Po 20-minutách dřímání si bouchám do hlavy, mnu si oči, propleskávám obličej a v duchu říkám: "Já to přece dokoukám!" Dokoukal. Ten film mi nic nedal, jsem za něj rád jenom proto, že si můžu vyrovnat svůj poměr mezi kladným a záporným hodnocením. To je chabé že? Taky myslím. Sladký život mě připravil o 3 hodiny života a já je chci zpět! Ale co, stejně bych je promrhal... ()

Galerie (125)

Zajímavosti (27)

  • Ve filmu zahráli sami sebe německá zpěvačka a herečka Nico (Christa Päffgen) a italský herec a zpěvák Adriano Celentano, tenkrát oba ještě na začátku své kariéry. (Aelita)
  • Momentka z filmu, kde je na ní zachycena Anita Ekberg, zdobí obálku knihy „Zakázané filmy“ od Dawn B. Sova, vyšlou v roce 2005 i v České republice. (Zetwenka)
  • Ve filmu, v postavě Marcellovy přítelkyně, spisovatelky Dolores, se měla objevit i oscarová herečka Luise Rainerová. Svoji postavu však chtěla různě upravovat, a tak ji Federico Fellini nakonec vyškrtl. (džanik)

Související novinky

Zemřela herečka Anouk Aimée

Zemřela herečka Anouk Aimée

18.06.2024

Přihází smutná zpráva pro celý filmový svět. V úterý ve svém domě v Paříži zemřela jedna z ikon francouzské kinematografie, herečka Anouk Aimée. Bylo jí obdivuhodných dvaadevadesát let. Zprávu… (více)

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

05.06.2020

K 60. výročí uvedení světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného  loutkového filmu Sen noci svatojánské slavného malíře a sochaře Jiřího Trnky připravila společnost JV Classics jeho obnovenou… (více)

Kánon filmu 2011

Kánon filmu 2011

13.02.2012

V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)

Reklama

Reklama