A loď pluje

No, nebavilo ma to. Vseobecne sa nebranim filmom bez deja, ale musia tam hrat svetoznami herci, musia byt kulisy a exteriery na urovni alebo musi byt film natoceny nejakou reziserskou legendou svetovej kinematografie. Fellini bol sice znamy v celej Europe, ba mozno aj vo svete, ale nebavilo ma to. Snahy o humor az prilis okate a opera ma xmrti nudi. 35 % (15.03.2016)

Prakticky není filmu od Felliniho, který by mě vyloženě nenadchl aspoň několika konkrétními scénami... A loď pluje mi připomnělo, že je ale rovněž málo Felliniho filmů, které by mě nechaly stejně nadšeného od začátku do konce, vzhledem k tomu, že od jisté doby pan režisér často volil formu jakýchsi mozaik, kaleidoskopů, estrád, cirkusů a jiných atrakcí a nejednou tuhle formu s minimem příběhu natáhl i přes dvě hodiny (i zde). Přesto mě uvedl do transu úvodní sekvencí, která stylově zobrazuje postupný vývoj techniky filmu od němého obrazu, přes přidanou hudbu, mezititulky, komentář jedné postavy, dialogy a nakonec i barvy... Studiové kulisy obrovské lodě na mě dýchaly poutavou atmosférou, stejně jako hudební výstupy (včetně duetu ve hraní na sklenky!), vypravěč bavil, stejně jako další kinematografické odkazy a scénu s operními výstupy pro pracující dělníky na lodi asi budu mít déle v paměti (a hodně se mi líbila, přestože to vystoupení působilo na mě spíše kuriózně než úchvatně). Ve druhé polovině mě ale poněkud začaly nudit některé Felliniho oblíbeného záležitosti kolem italské smetánky a zápletka s chudými uprchlíky mě svým podáním příliš nechytla. Ač se v posledních minutách Fellinimu podařilo mě opětovně uvést do transu a zakončit tuhle lodní cestu nejen po stezkách kinematografie a umění výtečně, nemůžu se ubránit pocitu, že ten film se ve druhé půlce pro mě zbytečně rozplzl. [70%] (12.07.2024)

Jakubisko je možno slovenským Fellinim, ale Fellini je vďaka tomuto filmu možno talianskym Karelom Zemanom. Čo sa týka jeho tvorby tak svet Plávajúcej lode mi pripadal zatiaľ najkúzelnejší a nemajú naňho ani zástupy klaunov a postáv v bizarných kostýmoch z iných jeho filmov. Prvá hodina je trochu menej dejová, ak by som film prestal pozerať, asi by som v tom momente neľutoval, lenže potom začneme zisťovať, ktorá bije a film získa okrem poriadneho deja aj srdce. No a keď sa priplaví veľká "sopka s ústami" v podobe vojnovej flotily a objavia sa štúdiové vlny, tak vtedy sa spojí svet dvoch spomenutých velikánov (opisujem iba subjektívny pocit) a vznikne ďalší, ešte nostalgickejší a melancholickejší. Pokiaľ neviete, ako sa točia filmy na lodi na mori, tak záver A loď pláva vám dá odpoveď. Komentár č. 3333 (01.12.2013)

90% - Druhý Felliniho film od smrti Nina Roty je podbarven šlágry a odrhovačkami klasické hudby s důrazem na operu. Od začátku do konce nesmírně zajímavá a milá lidská podívaná. Italská vášeň pro zpěv a jisté elitářství v konfrontaci s cílem i průběhem plavby. Vizuálně úžasně natočené: Studiové igelitové vlny se mi ohromně líbily a závěr mě přesvědčil, že i Cameron si od Felliniho asi leccos propůjčil ;o) Tato podivná road-movie (dá se to použít v souvislosti s lodí?) mě mnohokrát dostala tak, jak to dokáže asi jen Fellini. Člověk se prostě usmívá, ale nějak tak dovnitř, a během toho chechtání se mu do očí derou slzy dojetí... (15.10.2007)

V roku 1960 zastavila Felliniho na ulici v Monte Carlo dáma v cadillacu a spýtala sa ho: "Prečo vo vašich filmoch nie je ani jeden normálny človek?" Pokiaľ sa dotyčná dáma dožila premiéry filmu "A loď pláva", nepochybne k svojej niekdajšej otázke pridala pár otáznikov naviac. My, ktorí Felliniho milujeme, pridávame radšej hviezdičky, keďže sám Majster napísal: "Fascinujúce je, kým film zostáva tajomný a náznakový, hrozí však nebezpečenstvo, že sa stane fádnym, keď sa vysvetlí." Na Felliniho "A loď pláva" však nie je tajomstvom "nenormálnosť" protagonistov (vrátane toho nosorožca) - spočíva v symboloch, alegóriách (nemožnosť "prespievať" hukot strojov alebo vyvolanie ducha ako paralely k politickej situácii) i magickej a magnetizujúcej preludnosti prostredia i diania. Takej podmanivej, že sa človeku paradoxné slovné spojenie "zhmotnený sen" vôbec nezdá paradoxné. V priebehu 70. rokov u Felliniho silnie nostalgický tón, ktorý v nasledujúcej dekáde vrcholí v romanticko-sentimentálno-nostalgicko-melancholickej triáde "A loď pláva", "Ginger a Fred" a "Interview". U Felliniho mám rád predovšetkým takúto polohu, pretože v nej dokáže byť dobrý ako málokto, najmä ak ako dedič talianskej commedia dell´arte (nenadarmo ktosi Felliniho nazval barokovým) inštinktívne a organicky včleňuje do svojho Theatrum mundi tragikomickosť, oslobodzujúcu sentiment od pátosu. Napriek láskavému nadhľadu je v celom filme citeľná pichľavá ironickosť prejavujúca sa v citácii slávneho benátskeho rokokového obrazu s nosorožcom od Pietra Longhi, v priam edwoodovsky insitnom narábaní s kulisami (dve speváčky hľadia na falošné slnko: "Aké nádherné slnko! Vyzerá ako falošné.") i v geniálnom začlenení filmovačky do filmu samotného (pokiaľ je mi známe, ide o jediný film, ktorého integrálnou súčasťou je "film o filme", čo má zrejme poukazovať na výnimočné a zároveň "tak prozaické" Pozadie, ktoré tvorí rámec Diania)! A o čomže to teda ten film je? Federico v jednom interview vysvetľuje: "Pravdou je, že skutočným cieľom tejto plavby je plavba samotná." Nechcete lístky? :-) (03.11.2008)