A loď pluje

V roku 1960 zastavila Felliniho na ulici v Monte Carlo dáma v cadillacu a spýtala sa ho: "Prečo vo vašich filmoch nie je ani jeden normálny človek?" Pokiaľ sa dotyčná dáma dožila premiéry filmu "A loď pláva", nepochybne k svojej niekdajšej otázke pridala pár otáznikov naviac. My, ktorí Felliniho milujeme, pridávame radšej hviezdičky, keďže sám Majster napísal: "Fascinujúce je, kým film zostáva tajomný a náznakový, hrozí však nebezpečenstvo, že sa stane fádnym, keď sa vysvetlí." Na Felliniho "A loď pláva" však nie je tajomstvom "nenormálnosť" protagonistov (vrátane toho nosorožca) - spočíva v symboloch, alegóriách (nemožnosť "prespievať" hukot strojov alebo vyvolanie ducha ako paralely k politickej situácii) i magickej a magnetizujúcej preludnosti prostredia i diania. Takej podmanivej, že sa človeku paradoxné slovné spojenie "zhmotnený sen" vôbec nezdá paradoxné. V priebehu 70. rokov u Felliniho silnie nostalgický tón, ktorý v nasledujúcej dekáde vrcholí v romanticko-sentimentálno-nostalgicko-melancholickej triáde "A loď pláva", "Ginger a Fred" a "Interview". U Felliniho mám rád predovšetkým takúto polohu, pretože v nej dokáže byť dobrý ako málokto, najmä ak ako dedič talianskej commedia dell´arte (nenadarmo ktosi Felliniho nazval barokovým) inštinktívne a organicky včleňuje do svojho Theatrum mundi tragikomickosť, oslobodzujúcu sentiment od pátosu. Napriek láskavému nadhľadu je v celom filme citeľná pichľavá ironickosť prejavujúca sa v citácii slávneho benátskeho rokokového obrazu s nosorožcom od Pietra Longhi, v priam edwoodovsky insitnom narábaní s kulisami (dve speváčky hľadia na falošné slnko: "Aké nádherné slnko! Vyzerá ako falošné.") i v geniálnom začlenení filmovačky do filmu samotného (pokiaľ je mi známe, ide o jediný film, ktorého integrálnou súčasťou je "film o filme", čo má zrejme poukazovať na výnimočné a zároveň "tak prozaické" Pozadie, ktoré tvorí rámec Diania)! A o čomže to teda ten film je? Federico v jednom interview vysvetľuje: "Pravdou je, že skutočným cieľom tejto plavby je plavba samotná." Nechcete lístky? (04.11.2008)

Básník obrazu se mění v i v mistra epiky vyprávěné a sdílené stylem, který odráží mistrovu zálibu v rozbujelé obraznosti v neobvyklém kontextu závěrečných průhledů do zákulisí filmu. Postižení degenerace pozdní secese a posledních korzetů nepostrádá felliniovskou nostalgii ozvláštněnou jemným, hladivým humorem takřka čapkovské nebo nerudovské provenience. Přesnost v zachycení dobových reálií, v tomto konceptu zdánlivě zanedbatelná a pominutelná, je dalším kladem pozoruhodného díla nadčasového přesahu. Za zmínku stojí i sám obřad rozptýlení popela slavné zpěvačky. Relativní prostota námětu i vyprávění skrývá až filozoficky zakotvené hloubky. Vzorná práce s přesně zvolenými herci dokresluje obraz a odraz vrcholu tvorby tohoto mimořádného Itala. Názor, že Fellini je jakýmsi absolutním vrcholem hraného světového filmu vůbec, je LODÍ víc než vydatně podpořen. (21.01.2015)

90% - Druhý Felliniho film od smrti Nina Roty je podbarven šlágry a odrhovačkami klasické hudby s důrazem na operu. Od začátku do konce nesmírně zajímavá a milá lidská podívaná. Italská vášeň pro zpěv a jisté elitářství v konfrontaci s cílem i průběhem plavby. Vizuálně úžasně natočené: Studiové igelitové vlny se mi ohromně líbily a závěr mě přesvědčil, že i Cameron si od Felliniho asi leccos propůjčil ;o) Tato podivná road-movie (dá se to použít v souvislosti s lodí?) mě mnohokrát dostala tak, jak to dokáže asi jen Fellini. Člověk se prostě usmívá, ale nějak tak dovnitř, a během toho chechtání se mu do očí derou slzy dojetí... (15.10.2007)

Od Felliniho po několika trpkých zklamáních a ztracených iluzí nikdy moc nečekám, nicméně zde překvapil více než příjemně. Asi proto, že mi více vyhovují fantaskní motivy než neorealistická východiska, nebo proto, že mám mimo jiné rád klasickou hudbu a nevyhýbám se ani opeře. Přestože jsou to všechno kulisy (k čemuž se film na samém závěru přizná) a moře je uděláno z balicí fólie (takové, jak se s ní krásně lupe, však to znáte:-), A loď pluje je nádherný film a pro mně osobně Felliniho nejlepší dílo. BTW, nevíte náhodou, jak chutná mléko zamilovaného nosorožce??? (01.11.2006)

Prakticky není filmu od Felliniho, který by mě vyloženě nenadchl aspoň několika konkrétními scénami... A loď pluje mi připomnělo, že je ale rovněž málo Felliniho filmů, které by mě nechaly stejně nadšeného od začátku do konce, vzhledem k tomu, že od jisté doby pan režisér často volil formu jakýchsi mozaik, kaleidoskopů, estrád, cirkusů a jiných atrakcí a nejednou tuhle formu s minimem příběhu natáhl i přes dvě hodiny (i zde). Přesto mě uvedl do transu úvodní sekvencí, která stylově zobrazuje postupný vývoj techniky filmu od němého obrazu, přes přidanou hudbu, mezititulky, komentář jedné postavy, dialogy a nakonec i barvy... Studiové kulisy obrovské lodě na mě dýchaly poutavou atmosférou, stejně jako hudební výstupy (včetně duetu ve hraní na sklenky!), vypravěč bavil, stejně jako další kinematografické odkazy a scénu s operními výstupy pro pracující dělníky na lodi asi budu mít déle v paměti (a hodně se mi líbila, přestože to vystoupení působilo na mě spíše kuriózně než úchvatně). Ve druhé polovině mě ale poněkud začaly nudit některé Felliniho oblíbeného záležitosti kolem italské smetánky a zápletka s chudými uprchlíky mě svým podáním příliš nechytla. Ač se v posledních minutách Fellinimu podařilo mě opětovně uvést do transu a zakončit tuhle lodní cestu nejen po stezkách kinematografie a umění výtečně, nemůžu se ubránit pocitu, že ten film se ve druhé půlce pro mě zbytečně rozplzl. [70%] (13.07.2024)